Každoročně vybírá prestižní americký týdeník TIME člověka, který v uplynulém roce získal největší pozornost. Je to konstatování pozornosti, nic víc, nic míň. V minulosti byl Osobností roku klasifikován Adolf Hitler i Josif Stalin, v době nedávné Greta Thunberg. Letos je to tedy Donald Trump.

Nechci se motat pozorovatelům zahraničních událostí pod ruce, nicméně jsou fakta, která vidí i laik, proč tedy se o nich nezmínit. Trump zvítězil navzdory tlaku amerických elit a převaze tradičních médií, tedy tisku a televize. To se rozebíralo ze všech stran. Trumpovo vítězství má ale ještě jednu stránku: neuvěřitelné ponížení nebo dokonce deklasování Demokratické strany. Byla usvědčena ze soustavného klamání veřejnosti, z manipulace skrze cinknuté „výzkumy voličských preferencí‟. Lhala o zdravotním stavu Joea Bidena a v poslední chvíli nasadila osobně sice sympatickou, ale politicky zoufale nevýkonnou Kamalu Harris.

Dnem voleb to ale neskončilo, ponížení pokračuje. Uvědomme si, že úředně vzato Demokraté vládnou dál, Joe Biden je přece i nadále prezident a Harris jeho viceprezidentka. Kde jsou? Zmizeli ze scény, nechali se z ní vyhnat. Nikdo o nich nemluví, k ničemu se sami nevyjadřují. Do pohybu se bez nich daly světové události, padl Asad v Sýrii, schyluje se k řešení v Gaze i Libanonu a sjednávají se podmínky ukončení bojů na Ukrajině. Donald Trump v tomto smyslu je už teď prezident Spojených států. I slepý si musel všimnout, že do neoficiálního summitu čtyřiceti světových státníků v Paříži při příležitosti otevření Notre Dame přijel Trump (nebyl tam nikdo od nás, toho si jistě všiml v Česku každý, i ten slepý, jinak to nikoho nezajímá). Pod vlivem Trumpova triumfu se začalo jinak přistupovat k politické „pravici‟. Atmosféra se zvolna mění v Evropském parlamentu. Promítá se i na českou scénu.

K četným neúspěchům Petra Fialy a jeho sestavy patří i to, že zřejmě doteď ta parta nepochopila, do jaké míry se poměry mění. Vítr zato chytil Andrej Babiš . Pověřil svého prvního fámula Karla Havlíčka, aby se stal pravicovým politikem. Poslal ho mimo jiné na sjezd Motoristů, kde recesistický youtuber Jan Špaček nechal Motoristy před kamerou přísahat na Klausovu knihu jako na bibli , že povedou pravicovou politiku.

To je úsměvné, ale zároveň varující. Co je to v našich poměrech „pravicová politika‟? Pojem je znepokojivě posunutý, podobně jako pojem „vlastenectví‟. Někdy dokonce oba koncepty splývají a jsou jen slovním vyjádřením pro nacionalismus, izolacionismus s proruskou inklinací. Pánbůh uchovej, jestli by toto mělo být bráno za klíč ke změně, jako návod, jak se odvrátit od bezbarvé a bezradné, dotačně byrokratické politiky vlády Petra Fialy.

Co je Donald Trump a jak získal důvěru, že vrátí Americe velikost? Má program, založený nikoli na ideologických heslech a zbožných přání, ale na realitě. Proto ho voliči vrátili do Bílého domu – a jak je zřejmé, byli to voliči z realisticky uvažujících vrstev. Těm černochům a Hispáncům nezáleží na spáse lidstva, na teplotě v roce 2050 a vnitřních pocitech osob osmnáctého pohlaví. O našich poměrech platí totéž. Otázka zní: kdekdo „napravo‟ se ohání Trumpem, ale je schopen myslet a jednat realisticky? Dokáže to Andrej Babiš, trvale favorizovaný vítěz i posledních voleb, ale převálcovaný vinou vlastní neschopnosti vyjednat dohodu? Je poučený? Přijde s realistickým programem? Zatím od něho slyšíme jen hodinové tlachy a sliby, že bude „pomáhat lidem‟. Konkrétně slibuje „lepší výběr daní‟. To čtu tak, že budeme platit daně jak mourovatí, ještě víc než dnes. Je schopen realistického programu MAKE CZECHIA GREAT AGAIN? Třeba ano, ale zvonkajšku to tak nevyzerá. Pokud jde o Filipa Turka, tak ten ještě neví, jestli do strany, kterou má vést, vůbec vstoupí. Tam to vyzerá spíš na grotesku než na přínos k žádané politice obnovy, kterou naše země potřebuje a ve kterou už ztratila naději.