Petr Fiala dnes napochoduje k Miloši Zemanovi do Lán (ještě před akvárko? Mělo by to být už vypršené?) a pokusí se s ním dohodnout, jak s vládou a Lipavským. Pravděpodobné řešení spočívá v tom, že by byl Lipavský odsunut, třeba na post náměstka, ministra zahraničí by převzal buď Fiala, nebo Bartoš, vláda by byla jmenována a následovala by kompetenční žaloba. 

Na variantě „Bartoš“ by bylo pikantní to, že Piráti vytýkají svému šéfovi, že by měl být poslanec i ministr, a teď by sloužil jako poslanec a dva ministři! Ale o jeden groteskní prvek v téhle taškařici nejde. Jak jednání dopadne, bychom se měli dozvědět k večeru na společném vystoupení Pětky.

V pátek se do hry vložil Václav Klaus a jako obvykle svého druha ve zbrani Miloše Zemana podržel. První jeho základní teze je, že Lipavský na to být ministrem zahraničí nemá. V tom je těžké se s ním přít, je to očividné a vidina, jak se Lipavský utká s Lavrovem, je směšná. Tady jde hanba za Bartošem, že Piráti takového nýmanda nominovali, a taky ovšem za ostatními pětkaři, že dohodli, aby zamini spadlo na Piráty, kteří s diplomacií zatím neměli pranic společného.

Zcela nepřijatelná je ale jeho jiná, důležitější teze.

Ve svém vystoupení pro iDnes poukazuje na to, že nemáme premiérsko-kancléřský systém, v němž premiér vládu diktuje. „Náš systém je jiný a vyžaduje, aby mezi prezidentem a premiérem došlo k dohodě. Premiér nediktuje, ale podává návrh. Naše ústava neříká, že tento návrh prezident musí přijmout,“ říká Klaus doslova.

Kdyby se na tuto tezi mělo přistoupit, náš ústavní systém by byl doslova v troskách – z ojedinělé svéhlavosti by se stal princip. Dohoda by de facto byl diktát toho, kdo tahá za delší stranu provazu, tedy toho, kdo má poslední slovo, a to je prezident. Pak by ovšem premiér jen navrhoval a prezident schvaloval . To v ústavě není, tam je imperativně stanoveno, že jmenuje. Náš ústavní systém dostal torpédo pod čáru ponoru už neuváženě definovanou přímou volbou prezidenta bez následného stanovení kompetencí. Z prezidenta se stal Obušek z pytle ven, který není nikým řízen a kontrolován a je mu povolena absolutní svévole. Klausova teze je nebezpečná i pro budoucnost, jelikož budoucí prezidenti jistě budou pilnými žáky pana Zemana a jeho metody dále zdokonalí. Jsou voleni přímo, stát se prezidentem může každý, kdo překoná hranici věku a sebere dostatečný počet podpisů a následně přesvědčí skoro tři miliony voličů, že on je ten pravý. Klausův systém pak umožní takovému člověku upravit vládu k obrazu svému, názor parlamentní většiny mu může být ukradený, jelikož má mnoho dalších možností, jak vládu vydírat.

Klausova teze je největší nebezpečí pro českou demokracii od její obnovy před třiceti lety a Ústavní soud by ji měl co nejrozhodněji odmítnout.