Co bude dál? Vysekáme díru do ledu a podíváme se do budoucnosti?

Už jenom dva dny a odpískáme rok 2019. Byl to rok v mnoha ohledech úspěšný a to, že se dotahujeme hospodářsky na 90 % Evropské unie, je úžasný úspěch. Ze třiceti procent na devadesát, to je super. Tvrdil jsem vždycky, že když se jde čtyřicet let do sklepa, nahoru to potrvá minimálně taky tolik. To mi napovídá zkušenost, když jsme bydleli na Žižkově, topili jsme uhlím.

Jedna hrozba pominula, nebo se aspoň zmírnila. Masivní stěhování obyvatelstva do Evropy, to je hrozba. Pro všechny. Paradoxně nejvíc pro ty země, odkud ti lidé odcházejí. Jsou to ti nejpodnikavější a tudíž s potenciálem největšího výkonu. Doma. V Evropě se uplatni těžko odhadnutelné procento z nich, spíš malé než velké. Česku se vyhýbají. I Francie je jim málo lukrativní, proto riskují další cestu gumovým člunem a plaví se do Anglie, tam to mají lepší. Zatím. Do Česka se nehrnou. Nepřejdete Saharu a nepřeplujete na matraci Středozemní moře, abyste bydleli v Pelhřimově. Museli byste být na hlavu padlí, a ti zůstali doma.

Stahují se ale mračna, která bezesporu zasáhnou i k nám. Mají zelenou barvu. Po posledních volbách do europarlamentu nezískali navrch nacionalisté, jak se hrozilo. Získali ho zelení a progresisté a těžko soudit, co je horší – jedno i druhé vzdaluje Evropu od vize sebevědomého, výkonného a světově respektovaného společenství. Jádra světa, jak to bývalo ještě na začátku minulého století. Kulturní, technologický, průmyslový a vědecký lídr. Z toho nezbylo skoro nic. Převládla ideologická bigotnost a rostou tendence omezit základní občanské svobody. Začne to cenzurou a kdo ví, kde to skončí – nápad Báry Hrzánové omezit volební právo na držitele jakýchsi řidičáků byl brán, a asi myšlen, jako žert. Ale bylo to jako na konci románu Anna proletářka: „My do vás také, paní,“ pravila Anna, a myslela tím střílení. To nebyl žert, to byla jenom exhibice kavárenského levičáka Ivana Olbrachta. Ale Miladu Horákovou pověsili jeho soudruzi za pouhých dvacet dva let poté. Tak to skoro jistě nedopadne. Ale buzerací a ztrátou svobody určitě ano, už to přece začíná.

Co s tím v roce 2020, co z toho pro nás plyne?

Politická scéna je paralyzovaná nenávistí vůči trvale, avšak (chválabohu nikoli nadpolovičně) vítězícímu Babišovi. Přes všechna ujišťování opaku nemá opozice jiný program než Antibabiš. Milion chvilek nabádá k integraci a Kalousek koná Pivo s Mirkem. Pan Čižinský vysílá do terénu tři tisíce statečných mužů a žen, aby přemluvili voliče k volbě kohokoli, kdo není Babiš. To už máte pocit, že jste v pomocné škole.

Ono ale bude hůř, až na nás von Layen zaklekne. Nedáme se.

Vůdčí typy se najdou v krizích a ty přijdou. Lidovci se zatím bojí Jiřího Čunka, ale to je zrovna jeden politik, který by se před Babišem nepodělal a mohl by se prosadit i na celostátní scéně. ODS má v Bruselu odloženého Alexandra Vondru a ten tam dělá velmi dobrou práci. Prý se chce ucházet o místopředsedu ODS. Proč ne o předsedu? Profesor Fiala káru vytáhl z bláta, ale zjevně není schopen ji uvést do pohybu. Vondra by se o to mohl pokusit. Konec konců, byl zavřenej a to je u nás tradičně součást kvalifikace vrcholového politika.

Toť má prognóza do roku 2020. Zítra přidám jen přání všeho nejlepšího do roku 2020.