V souvislosti s připomínkou devadesátého výročí je moc dobře, že se konečně začalo vzpomínat i na naše padlé z první světové války. Vždycky se hovořilo spíš o legionářích a jaksi cudně se přecházel fakt, že padlo obrovské množství mladých mužů. Jejich počet není přesně znám, protože rakouské záznamy nerozlišovaly národnost - evidovalo se jen bydliště, takže se počty ztrát odhadují podle procentního osídlení oněch míst mezi Čechy a Němci. Střízlivý odhad uvádí ohromující číslo sto padesáti tisíc lidí, Zdeněk Mahler v rozhlase hovořil o třech stech tisících. To je jiný obraz, než jaký vykreslil Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi! Otevřeně se začalo mluvit i o skutečné historii 28. pluku, který zdaleka nebyl tak zbabělý, jak se tvrdilo (a jak psal i Hašek). Naši vojáci si vedli statečně i pod rakouskými prapory. Není tedy pravda, že jsme si naposledy vystřelili u Lipan.

Devadesáté výročí jsme tedy připomněli důstojně a to je moc dobře. Doufám a věřím, že za dalších deset let budeme dost sebevědomí a silní, abychom se začali střízlivě a věcně vyrovnávat s třísetletou minulostí v rámci habsburského domu. Ale dnes je zřejmě předčasné připomínat, co dobrého jsme za těch tři sta let jako národ získali.