V polských prezidentských volbách zvítězil kandidát konzervativní strany Právo a spravedlnost Andrzej Duda. Je to ten druh překvapivého vítězství, o kterém teď budou všichni říkat, že se dalo čekat. Aniž by si kdo nárokoval byť minimalistický titul znalce polské politiky, několik prvků je zřejmých.

Především je hodno pozoru, že neobhájil stávající prezident Bronislaw Komorowski. Přitom měl plné právo sám sebe vnímat jako státníka úspěšného. Polská společnost si tedy hodně silně přeje změnu, když se rozhodla přepřáhnout koně, který rozhodně nebyl ani dýchavičný, ani neklopýtal.

Ani v Polsku nemají prezidentský systém, jako ho mají Američané a do jisté míry i Francouzi. Nicméně prezident má velký vliv na veřejné mínění a na formování politické scény. Tím spíš, když to není žádný solitér opřený o ruský kapitál a několik pochybných postav politického polosvěta, jako je tomu u nás. Andrzej Duda má za sebou politickou stranu a ta bezpochyby bude z jeho vítězství profitovat. Změny se mohou tedy projevit mnohem hlouběji než pouhou změnou v prezidentském křesle.

Andrzej Duda rozhodně nemá servilní vztah k Bruselu a po Cameronově vítězství v něm vyvstal bruselské mašinérii partner, s nímž bude třeba počítat. A navíc, vítězství polského konzervativce může být i vzpruhou pro obdobně smýšlející politické formace jinde v Evropě.

Děje se tedy to, co jsme na tomto místě předvídali opakovaně a delší dobu – že bruselské experimenty, očividně směřující proti zdravému rozumu a ekonomickým zájmům kontinentu, dříve či později narazí na politický odpor.

Děje se to.