V pátek jsem se tu zmiňoval o skandálu kolem výroku Filipa Turka, že jeho strana Moto má za úkol deratizovat levicové parazity, nalezlé do jemu podléhajících ministerstev. Filip Turek měl věcně pravdu, ale takhle se to říkat nemůže, pokud jste jakkoli ve vládě, napsal jsem v pátek do úvodníku a myslím si to dlouhodobě a trvám na tom. Vrátit se k tématu mě přiměl dnešní článek na Novinkách o právní bitvě, kterou vedou Děti Země a obdobný spolek Egeria proti dostavbě dálnice D 49.

Tahle dálnice D 49 je nejvýchodnější cíp našeho dálničního systému. Když se podíváte na mapu našich dálnic, zjistíte, že jediné spojení se Slovenskem je prastarou dálnicí D2 na Bratislavu. Žádné jiné dálniční spojení neexistuje. Máme dvě dálniční propojky na Německo, ale na Polsko a Rakousko nemáme spojení a na Slovensko jen tu D 2. Výstavbu systematicky sabotují obstrukcemi aktivistické spolky, namnoze živené ze státních peněz. Předsedu Dětí Země Miroslava Patrika jsem potkal ještě v devadesátkách, kdy bojkotoval výstavbu obchvatu Plzně – mimochodem, okruh kolem Plzně je stejně v nedohlednu, jako okruh kolem Prahy. Stavba D 49 je v běhu. Postavena bude. Postavena být musí, je to strategický zájem nejen Zlínského kraje, ale celé republiky, respektive obou republik, České stejně jako Slovenské. Obstrukce proti ní vedené nemají žádný rozumný důvod. Jsou založeny výhradně na fanatické ideologické zavilosti levičáckých pomatenců. Minulá, deklaratorně „pravicová‟ vláda jim šla na ruku a lidovecký ministr životního prostředí Petr Hladík má nemalý podíl na prohře vlády Petra Fialy. Ve volbách Motoristy volilo mnoho lidí v naději, že se zaslouží o racionální korekci bláznivých nápadů bezpáteřného oportunisty Andreje Babiše.

Dočkali jsme se rozumu? Nikoli. S Filipem Turkem nastoupilo arogantní burantsví. Strašné pomyšlení, že by se tento člověk stal – jak bylo původně zamýšleno – ministrem zahraničí. Turka jeho chování vylučuje ze seriózní politické hry. Jak by mohl takový člověk získat autoritu nezbytnou k přestavbě ministerstva? Jakou autoritu má člověk, který se zase (po kolikáté už) zapletl do rvačky v baru a v médiích se řeší jeho správní řízení kolem invektiv typu „debil‟ a „nacistická svině‟. Ve své podstatě není mezi Miroslavem Patrikem a Filipem Turkem principiální rozdíl. Oba jsou fanatici, neschopní účastnit se standardního provozu demokratické politiky.