Demonstrace zelených aktivistů před Pražským hradem byla v neděli větší než se čekalo, Macinkova nominace na ministra životního prostředí budí emoce. Extempore Jindřicha Rajchla v Otázkách Václava Moravce taky dává tušit, že ve sněmovně bude živo.

Mohou být dva scénáře. Jeden by se mi líbil a nenaplní se, druhý se mi protiví a tak to bude.

Pro stát a pro společnost by bylo dobré, kdyby se po volbách sbalily prápory a transparenty a začaly se věcně řešit problémy, které jsou a hlavně budou. Stručně řečeno, aby Babiš přestal Fialovi nadávat do lhářů a Fiala už nedělal z Babiše burlaka vlekoucího českou loď na východ. Jedno i druhé je pitomost, ale před volbami to fungovalo, přineslo to hlasy a o nic jiného v předvolební kampani nejde. Teď ale by se mělo začít konat.

Potíží je mnoho. „Konstruktivní opozice‟ je pohádková bytost, něco jako Bílá paní a Blaničtí rytíři. Všichni o ní mluví, ale nikdo ji neviděl. No a každá vláda svádí svá klopýtnutí na nástrahy položené vládou předchozí. Tak to bylo vždycky a navždy bude.

Odstrašující příklad ale vidíme ve Francii, kde se antagonismy institucionalizovaly, takže se stát doslova rozpadá. U nás to zdaleka takové není a dělejme všechno pro to, aby nebylo. Média v tom mohou přispět tím, že nebudou rozdmychávat vášně… jenže vášně přinášejí čtenost a tím pádem i finance pro média, takže to je těžké.

Je dobře připomenout, co předcházelo Hitlerovo převzetí moci.

Ve Výmarské republice stála proti sobě dvě křídla, komunistické a nacistické, obě stejně bojovná a silná. Kdyby tehdy zvítězili komunisté, v Německu by byly koncentrační tábory taky, jenom by na nich vlála rudá vlajka bez bílého terče s hákenkrajcem uprostřed. Rozhodla střední třída, když uvěřila, že od Hitlera jí hrozí menší nebezpečí než od komunistů.

Může se to opakovat u nás? Situace je absolutně jiná, ale že vstupujeme do bouřlivého období je jisté. Kéž by pročistila vodu a po zklidnění by se po českém rybníce zase dalo rozumně plout...