Co s vězni z Guantanama
Víme, kdo je vrah. Víme, kdo je voják: jeho statut je jasně definovaný. Ale terorista? Je to voják nebo vrah? S tím si nikdo neví rady. Jak s ním zacházet?
Právní pozitivismus napovídá, že by se s ním mělo zacházet jako s každým jiným podezřelým z trestného činu. Zdravý rozum napovídá, že to prostě není možné. Uvedu příklad: pět teroristů vyhodí do povětří izraelskou cukrárnu. Všichni je viděli, vojáci čtyři zastřelí a jeden zbude. Kdo mu dokáže, že on to byl, kdo vyhodil do povětří cukrárnu?
Není to absurdní příklad. To je realita.
Nabídka Adenu, že vězně z Guantanáma přijme, je výsměch. Aden je hnízdo teroristů. Na druhé straně lajny se stejným výsledkem je pitomý nápad jim připustit statut asylantů, k němu se schyluje v Evropské unii. Kompromisní řešení nabízí americký "statut nepřátelských bojovníků". Jenže už to označení napovídá rozpaky. Voják je taky bojovník, voják druhé strany je nepřátelský bojovník, nicméně s ním musí být zacházeno podle válečného práva. Teroristé nepodléhají žádnému státu, nejsou ve svazku žádné armády, neuznávají žádné zákony. Co s nimi? Právo si s tím neví rady a chybí "politická vůle" jasně definovat, co to je terorismus a co je to napomáhání terorismu. Standardní pravidla na to nestačí.
Recept nalezl peruánský prezident Alberto Fujimori. S teroristy tvrdě zatočil a dodnes na něho v Peru vzpomínají jako na člověka, který zemi teroru zbavil. Byl pak odsouzen na šest let za zneužití pravomoci veřejného činitele.
Není to nic, co by se nás netýkalo. Hrozí nebezpečí, že se budeme muset o tyto lidi "starat". Dovedete si představit tu frašku? Ale velmi smutnou.
