Ústavní soud rozhodl, že dosavadní volební systém České republiky odporuje ústavě, a je tudíž na parlamentu, aby navrhl a schválil systém nový. Je zbytečné se rozepisovat o tom, že k rozhodnutí ve věci předložené před třemi lety došlo ve volebním roce a že očividně je ve prospěch malých politických stran. 

Když se to takhle napíše, že je ve prospěch malých politických stran, zní to ošklivě. Zároveň to ale znamená, že dosavadní systém byl v jejich neprospěch – však taky to byl ten důvod, proč systém před třemi lety u Ústavního soudu napadly. Mudrovat o vhodnosti načasování a o předpojatosti nebo nepředpojatosti nemá smysl, věci jsou takové, jaké jsou.

Jediná podstatná otázka s odpovědí zabořenou hluboko v budoucnosti zní, zda nový systém zlepší politické poměry u nás a zefektivní činnost parlamentu. Stávající dHondtova přepočítací metoda zvýhodňovala větší politické formace z toho důvodu, aby bylo snazší vytvořit funkční koalice. Vzhledem k tomu, že u nás trvale funguje menšinová vláda, navíc vydíraná podporou komunistů očividně pracujících ve prospěch nepřátelské mocnosti, nelze hovořit o tom, že by se stávající systém skvěle osvědčil a automaticky zabezpečil hladký průběh zákonodárného procesu. Šedá je teorie a zelený je strom života, nakonec je to vždycky o lidech. Babišova základní politická idea, že všichni jsou zloději a podvodníci, znemožnila to základní, na čem demokratická politika stojí, totiž spolupráci. To platí a bude platit, ať bude volební systém jakýkoli. Takže znovu, budoucnost ukáže, zda zrušení systému fungujícího od roku 2002 přinese změnu k lepšímu, nebo zda se poměry ještě zhorší, anebo to bude pořád stejné.

Něco ale uvidíme hodně brzy.

Pod tlakem stávajícího, nyní zrušeného systému se vytvořily dva koaliční bloky, Piráti se Starosty a Spolu. Předáci pěti koalujících stran hned v prvních hodinách ujišťovali, že všechno platí jako dřív a že ze spojenectví neslevují. Spolupráce Pirátů se Starosty dává jakýsi smysl a zde lze upřímnosti věřit. Zato Spolu je nesourodý slepenec tří stran, které mají víc důvodů k rivalitě než ke spolupráci teď, když princip sněhové koule (větší toho na sebe víc nalepí) ztratil smysl. Jsou zde ale strany a straničky zatím bez nejmenší naděje na překonání pětiprocentní hranice jedné každé z nich. Společně se o to mohou pokusit.

Už před soudním převratem jsme sledovali námluvy sociálních demokratů se zelenými. Dá se čekat, že i další subjekty půjdou touto cestou. Nalepí se Trikolóra na SPD? Nebo se další marginální seskupení nalepí na Trikolóru? Dají se dohromady entity, o kterých ani netušíme? V krajských volbách bylo takových slepenců mnoho a byly leckdy úspěšné. Teď mají naději na vstup na celostátní scénu. Můžeme se nadít, že exoty typu pana Volného se bude dolní sněmovna napříště hemžit. Pokud by takových slepenců bylo hodně, odsály by hlasy malým stranám, které teď bouchají šampaňské z radosti, že jim Ústavní soud vyšel vstříc. Aby to pak ve výsledku nebylo předčasné juchání.

K tomu, aby volby nakonec byly, musíme mít nový volební zákon. Jím se teď bude parlament zabývat. Ústavní právníci nám v příštích dnech předloží jistě několik názorových variant toho, co se stane, pokud schválen oběma komorami ve shodě nebude. Jmenuje Miloš Zeman další vládu složených už beze zbytku jen z poslušných loajálních lidí? Nebo vymyslí jinou variantu? Ten určitě nebude nečinný.

Závěrem uveďme otázku, která musí napadnout každého, kdo sledoval Pavla Rychetského, kterak prohlašuje za protiústavní volební systém, který on sám coby vicepremiér a ministr spravedlnosti a předseda Legislativní rady uváděl v život. Podle toho – nyní neústavního – systému bylo ustaveno pět parlamentů. Jsou zákony těmito parlamenty schválené v souladu s ústavou? Nejsou soudně napadnutelné? To není tak absurdní otázka za situace, kdy Rychetský roku 2021 napadá za neústavnost dílo Rychetského z roku 2002. Po třetím únoru jednadvacet je už u nás možné prakticky všechno.