Neděle se pomalu odebírá do historie a z Bruselu stále nejsou žádné zprávy o tom, jak dopadl summit lídrů sedmadvacítky. Zajímavé info jsem zahlédl na Aktuálně, že snad v sobotu měli Merkel a Macron předčasně odejít z jednání.
Ozval se i náš premiér Andrej Babiš a oznámil, že to všechno vyhrál a že pro Česko získat mnohem víc peněz, než se čekalo, a že víc už to nejde, tam že je strop. Zdá se, že křičí hop ještě dřív, než se začalo skákat.
To mlčení je pochopitelné a typické, respektive charakteristické. Jedná se o něčem, co má určit osud kontinentu, aniž obyvatelé kontinentu mají právo tušit, co se za těmi zavřenými dveřmi děje. Sdílná byla v neděli jen prezidentka Evropské centrální banky Christine Lagarde. Sdílná v tom smyslu, že mluvila, ne v tom, že by něco řekla. Jen se z toho dalo usoudit, že k dohodě určitě nedojde na tomto zasedání. „Dohoda by měla být ambiciózní,“ pravila paní Lagarde. To je poněkud zarážející. Co je to ambicióznost jako hlavní kritérium dohody? Slovo ambice znamená v češtině ctižádost, čili ambicióznost je ctižádostivost. Když politici o něčem jednají, čekal bych od nich efektivitu. Tedy takové ujednání, které by přineslo nejvíce užitku. Na užitek se zjevně nehledí. Spor jde o podíl grantů či dotací, tedy rozdaných peněz, co s nemusí vracet, a půjček.
V našem českém mikrosvětě také jde o půjčku a opozice velmi oprávněně vytýká vládě, že nemá jasno, na co chce vypůjčené peníze použít. Hrozí se nějakého bianco šeku. Vláda se snaží vyvolat dojem, že přesnou představu má, že se hodlá z krize proinvestovat. Jakkoli víme, jak to s našimi investicemi dopadá, zvláště v infrastruktuře, kde po deseti letech velkolepého plánování a příprav přijde nějaké to hnutí a zamázne to u soudu. Ale budiž, snaha tu je.
Kolem aktuálního jednání ale nevidíme ani náznak nějaké kontury: že prý půjde o velkou šanci a modernizaci. O velké ambice, praví paní Lagarde. To je mnohem hrozivější než vize (pravděpodobná), že to zasedání rozpustí a sejdou se znovu.