Cíl – dvanáct miliard
To je klamavý titulek. Dvanáct miliard ve Švýcarsku je holub sedící na střeše vysoké jako svatopetrský dóm. Kdyby to hodně dobře dopadlo, mohla by státní pokladna získat podle střízlivých odhadů tři a půl miliardy. Vláda v pátek jednala – především na popud Karoliny Peak - o tom, co dělat s dvanácti miliardami, zajištěnými švýcarskými úřady. Tahle věc má zdrcující politický dopad. Především, na nepravost spáchanou v Česku museli přijít Švýcaři. Tito Švýcaři se s věcí nemazali a peníze zamrazili, to je něco, co se v Česku věru nestává běžně. Načež se ukázalo, že česká strana není schopna na švýcarský popud reagovat. Ministr Kalousek s vtipem sobě vlastním vykládá, že nelze vymáhat náhradu za zlomeninu, pokud je noha celá. Jenže ta zlomenina, to je těch dvanáct giga, jak to, že je noha zdravá? To se spíš jenom tváříme, že je noha zdravá.
Není to tak, že by se česká strana o věc nezajímala vůbec. Jenom se ukázalo, že není schopná nic udělat, státní zastupitelství si tu dvanáctimiliardovou mičudu pinkalo s ministerstvem financí sem a tam. Výsledek pátečního jednání vlády: míče se musí s konečnou platností ujmout státní zastupitelství.
Prognóza: ve shodě s Miroslavem Kalouskem zastupitelství zjistí, že nikdo nic neukrad, nikdo nic nezašantročil, to, že uhelná společnost byla koupena za peníze uhelné společnosti, je v pořádku, stejně jako bylo v pořádku, když baron Prášil vytáhl z bažiny sám sebe i s koněm řádným tahem za vlasy.
Otázka je, co na to řeknou Švýcaři. Ovšem, co je nám do nějakých Švýcarů, že?
