Agentura STEM zveřejnila výsledky výzkumu postojů Čechů k armádě a financování obrany. Jádro sdělení je toto: Mezi těmi, kteří by šli bránit Česko se zbraní v ruce, převažují dle očekávání muži nad ženami (42 % vs. 15 %) a mladí lidé nad lidmi ve vyšším věku (18-29 let 36 % a 23 % ve věkové kohortě 60+). V podpůrné roli je situace téměř vyrovnaná podle pohlaví i podle věku, ale menší ochotu vykazují lidé s nižším vzděláním oproti vysokoškolákům (43 % vs. 69 %).

Je dobře, že se STEM uvedenými otázkami zabýval. Doba klidu skončila. Nastala v době, kdy Sovětský svaz nastoupil cestu reforem, která nakonec vedla k jeho zkáze a rozpadu jeho evropského koloniálního systému. Nezapomeňme, že Sovětský svaz byl jediná země na světě, která měla ve státním znaku mapu světa (přesně: polokouli s Evropou, Afrikou a velkou částí Asie) s namalovaným symbolem komunismu, kladivem a srpem. To je, jako kdyby nacisti měli ve znaku zeměkouli s hákovým křížem, na tak šílenou nehoráznost si ani Hitler netroufl, komunistům procházela. To skončilo s reformami, zavládla iluze, že se dá s Ruskem normálně žít a spolupracovat. Poté přišel Krym a pak ukrajinská válka. Ambice Ruska jsou obnoveny.

Takové je pozadí výzkumu STEM. Otázka, zdali by lidé chtěli bojovat, je vděčná pro spřádání planých úvah. Dvanáct procent by šlo bojovat určitě a 16 „spíše‟, to je 2,3 milionů lidí. Hergot, Hitlerův Wehrmacht měl na začátku války 3,3 milionů lidí a dobyl s tím skoro celou Evropu a troufl si na Sovětský svaz. Praktický význam ta otázka nemá žádný. Co to znamená „chtít bojovat se zbraní v ruce‟? Půjdu, nafasuju samopal a zalehnu u nás ve Zvoli do škarpy v zatáčce U křížku a budu čekat na ruské nájezdníky? Věřím, že absurdita takto položené otázky je zřejmá. Podstatnější je naladění veřejnosti. Cítí se ohrožena? Je ochotna k obětem jakéhokoli druhu, počínaje menším pohodlím a konče obětováním vlastního života?

Takové otázky STEM neklade – není to výčitka, jen konstatování. Nicméně jedno z jeho výzkumu vyplývá jednoznačně. Na otázku „kam by měla Česká republika do budoucna směřovat‟, jestli na Západ nebo na Východ, dlouhodobě převažuje odpověď „někde mezi‟, rozpětí v posledních pěti letech je od 51 do 59 procent.

Ale zase, nepřeceňujme váhu odpovědi na takovou otázku. Takzvaný Západ už dlouho nehraje roli vysněného ideálu, k němuž jsme toužebně vzhlíželi a snažili se ho takzvaně dohnat. Bylo by třeba seriózně zkoumat, co znamená „chtít být někde mezi‟. Po pětatřiceti letech jsme Západ se vším všudy, ale mnozí mají nedůvěru k „špecifikám‟ zemí Západu za někdejší železnou oponou. Přitažlivost klasického „západního Západu‟ klesla a v mnoha ohledech zmizela. Nahradila ji nedůvěra až odpudivost. Rozhodně ji ale nenahradila přitažlivost Putinova Východu, věřím, že ani na Slovensku a v Maďarsku.

Shrnu. Chtěli bychom bojovat? Nikdo rozumný se nehrne do bojování. Pokud by mělo dojít na lámání chleba, nebyl by to jenom útok na Česko. Týkalo by se to celého svobodného světa. Na to, jak silná je naše vůle zůstat svobodným světem, neodpoví žádný STEM. Nepřejme si, aby nám budoucnost tuto otázku reálně položila.