19.3.2024 | Svátek má Josef


Cestovací semafor

2.6.2020

Vláda schválila seznam evropských zemí, rozdělila je do tří pásem podle rizika. Vysokým rizikem označila cestování do Británie a Švédska. Působí trochu komicky, že červené, tedy maximálně rizikové, je i Severní Irsko, tedy britská část Irska. To je žluté, čili má střední rizikovost.

To není jediná zvláštnost té mapy. Zelené je Norsko a Finsko a pak se to táhne přes Německo a Polsko – nahoru do pobaltských zemí a pak jihovýchodním směrem přes Švýcarsko, Rakousko atd. Až po Řecko. Dánsko, Benelux, Francie a dál jih Evropy skejsly v žlutém pásmu. To jen interpretuji mapu a nesnažím se o vysvětlení. Míra rizika? Míra zvládnutí krize? Pro naše občany je důležité vědět, že se cestovat může, při návratu ze zelených a žlutých zemí nebudou mít problémy, z červených musí mít test. Cizinci pak musí mít test při cestě ze žlutých a červených zemí.

Je to hodně zamotané a dá se odhadovat, že za těchto okolností budou cestovat jen opravdu hodně cestochtiví lidé. Tím spíš, že se všechno mění a co platí dnes, nemusí platit za týden. A pak si plánujte dovolenou, což je vždycky aspoň pěticiferná investice.

Co se děje v Americe

Pohled za oceán není nijak povzbudivý. Zaujala mě poznámka amerického, v Česku usazeného novináře Erika Besta, že udušený Floyd je něco, jako byl Martin Šmíd v roce 1989. Příměr chápu: údajná Šmídova smrt radikalizovala i ty, kteří se dosud drželi zpátky. Jenže tenkrát byl cíl jasný, režim musí jít od válu. Taky že šel, a ať se pak co dělo, jak se dělo, ve výsledku to bylo třicet úspěšných let. Co ale chtějí svrhnout ti, co rabují obchody a zapalují auta v Americe? A hlavně, čím to chtějí nahradit?

Jestli socialismem, pak připomenu slova Maurice de Boulignarda, že nejúčinnější lék proti socialismu je jeho realizace.

Aston Ondřej Neff