V roce 1938 byla taky většina států nakloněná myšlence, že by ti Češi měli přestat utiskovat chudáky Němce v sudetské oblasti, a většina států tleskala Chamberlainovi, když ukazoval kopii mnichovské dohody, která měla zajistit mír pro celou generaci. Česko se v okamžiku, kdy píši tyto řádky, hodlá vyslovit proti uznání Palestiny nečlenským pozorovatelským státem OSN.

Chystá se to udělat za situace, kdy se Izrael ubránil (pokolikáté už?) útoku, tentokrát raketovému (kolikátému už). Přitom Česko je pro uznání Palestiny řádným státem, a tudíž plnoprávným členem OSN. Je tu ale nějaká charta definující soužití států a Česko ji respektuje jako nástupnický stát Československa, které bylo mezi zakládajícími státy OSN.

V roce 1947 tato OSN ustavila dva státy, Izrael a Palestinu. Jenom rasistická nenávist arabských fanatiků znemožnila existenci dvou nových států na troskách koloniálního dědictví osmanské říše. Lidé, kteří se dojímají nad osudem vyhnaných Palestinců, by si měli položit jednoduchou otázku.

Jak by Evropa vypadala, kdyby Německo odmítlo přijmout uprchlíky z Polska a Československa a dalších zemí, nahnalo je to táborů a živilo v nich myšlenku revanše? Přesně to se stalo poté, kdy se Izrael ubránil stonásobné převaze útočníků v první válce o holé přežití. Palestinský problém je problém islámského světa, který ho uměle živí, protože mu vyhovuje princip nenávisti. Je dobře, že naše země na tuto hnusnou hru nepřistupuje. Aspoň k něčemu je mnichovská lekce dobrá.

Valné shromáždění pravděpodobně Palestinu takzvaně posílí. Bude to jenom krok k další eskalaci konfliktu, bude to další krok směrem k propasti. Na jejím dnu dřímají atomové zbraně. Írán je brzy bude mít. Nikdo by neměl být na pochybách, že Izrael strašně odpoví na atomový útok. Tenhle chmurný scénář je zejména s "evropskou podporou" stále pravděpodobnější.