Pozice naší reprezentace ve věci imigrační krize je realistická, rozumná, a tudíž udržitelná. Stabilizace unijních hranic, nastavení prosazovatelných pravidel, a pak se lze bavit o kvótách a o uprchlících. Bohužel, doposud převládající pozice evropských politiků je trvale neudržitelná a dlouhodobě nezodpovědná.

Merkelové slogan „přijďte všichni“ nasunul do scény neproveditelnou naději, která podpořila (jistě ale nevyvolala) ještě silnější imigrační proud. Přitom nikdo nemá jasnou představu, co ti lidé budou v Evropě dělat, kdo je naučí jazyk, jak získají kvalifikaci, kde budou bydlet. Všechny tyto trapně konkrétní otázky překrývá floskule, že je naše zásadní povinnost postarat se o trpící. Po zbytek historie, i za deset, dvacet, padesát, sto let?

Iluzivnost stanovisek vedoucích – současných – předáků bije do očí. Francouzský prezident Hollande – kupříkladu - jednal s Putinem. Ruská pozice je dlouhodobě čitelná: je třeba podržet diktátora, který přece jen pořád ještě nějak drží v ruce zbytky státního stroje, místo abychom sázeli na jeho protivníky, vzájemně znesvářené, nečitelné, bez jasné koncepce. Bolestné jsou pak zprávy o tom, že výsledkem výcvikového úsilí amerických specialistů je šest bojeschopných antisadámovských vojáků.

Přirozeně že neznáme průběh jednání Hollande-Putin, Ale oficiálně zveřejněný výsledek je smutně komický. Hollande dal Putinovu limit: bombardujte, ale jenom islamisty.

Možná by je měli piloti rozeznat podle modrého puntíku na temeni hlavy. Nebo jinak. Jak? To možná ví Hollande.

Dokud budou v čele Evropy iluzivci neschopní vidět realitu budeme pod rostoucím tlakem jak z jihu, tak i z východu. A taky bohužel zevnitř, a to je ta nejnebezpečnější vize.