Problém vidím v nekonečné složitosti případů nemoci a umírání a léčení a chátrání a rehabilitace. Zákon, to jsou mantinely, to je nastavení standardu a je třeba jednotlivosti standardu přizpůsobit. V případě smrti a umírání jsme ale na konci. Dovedeme si rozumně představit nějaká pravidla, nějaký standard, který by toto nekonečno možností řešil?

Formulace o "důstojné smrti" je ambaláž. Kdo by si nepřál důstojnou smrt? Všichni jednou umřeme a kdo z nás by si přál nedůstojnou smrt, zdlouhavou, bolestnou, ponižující. Problém je v tom, kdy ta smrt má nastat a kdo má rozhodnout o tom, že další život nemá smysl. Slogan o "důstojné smrti" bych doporučoval odhodit jako frázi. Moudrý malíř Kamil Lhoták k tomu řekl : "Každá smrt stojí za hovno." Reagoval tím na řeči o tom, že ten či onen měl "krásnou smrt". Není žádná krásná smrt, je jenom smrt. Vybírá si sama. Ona rozhoduje, jak a za jakých okolností přijde. Jakpak bychom se asi tvářili na návrh senátorky Domšové, kdyby to měl být "návrh zákona o zřízení komise, která rozhodne, jak mám zemřít" ?

Podotkněme, že senátorce Václavě Domšové, o které jsme zatím toho mnoho neslyšeli, čím prospěla k blahu obyvatelstva, končí volební období. Při nezbytné míře krutosti se lze domnívat, že se chce k znovuzvolení dostat přes mrtvoly. Dobrovolné.