Ruští hokejisté vyjeli na led v dresech CCCP. Toho by si snad mohl všimnout i slepej, když pomine, že ruská diplomacie zveřejnila ultimativní seznam požadavků, který svou drzostí konkuruje ultimátu, jež dalo Rakousko Srbsku v roce 1914 a tím spustilo Velkou válku.
Ta změnila do té doby rozumný svět a nastavila proces nerozumu, který vrcholí teď, po sto letech.
Rusové si to mohou dovolit, protože USA mají snad nejslabšího prezidenta ve svých dějinách, reprezentanta strany ovládané nejzhoubnější ideologií, opět v dějinách USA. Pokud jde o Evropu, Německo jako její hegemon vložilo svoji nejbližší budoucnost do rukou fanatiků zeleného náboženství. Momentálně tedy není v Evropě síla schopná ruské aroganci čelit.
Jak z toho ven? To je otázka ne za milion, ale za miliardu. Ruské ultimatum teď studují v Americe. Dejme na modlení, aby tam převážily hlavy schopné racionální úvahy. Ty bohužel chyběly ve chvíli, kdy Západ slíbil Ukrajině a Gruzii vstup do NATO. Nabídka nemohla být nikdy myšlena reálně. Stavělo se proti ní Německo i Francie. Bylo to jen plácnutí do vody. Šplouchnutí a zažíváme zpětnou vlnu, samozřejmě začala navrácením Krymu Rusku, tedy území obývaného Rusy, milovaného Rusy, jež bylo ruské od doby Kateřiny Veliké a Ukrajině se dostalo jen jako důsledek čachru Nikity Chruščova, jehož sesadila jeho vlastní partaj, protože měl příliš potřeštěné nápady.
Úvodem zmíněný budíček je myšlen v tom smyslu, že je na čase posuzovat nikoli ideologicky propagandistické floskule, ale reálné zájmy. Svoje i – říkejme tomu – konkurenta. Rusko se nikdy nesmíří s Ukrajinou a Gruzií v NATO, jako se USA nesmířily se sovětskými raketami na Kubě. Západ se ale nesmí smířit s tím, že by mělo Rusko diktovat omezení aktivit NATO na území členských států NATO. Není důvod k tomu, aby se s tím smířil. Stejně jako Británie dala najevo, že kvůli Ukrajině do války nepůjde (a to je princip kolektivní bezpečnosti v rámci NATO, jinak NATO ztrácí smysl), Rusko nebude riskovat vpád na území svých někdejších kolonií. Důsledky by totiž byly – nevypočitatelné. A hlavně, Rusko si za třicet let parazitování na ekonomickém blahobytu Západu zvyklo na pohodlíčko, které by tím navždy ztratilo. Budou se tedy kreslit červené nepřekročitelné linie.
Což je podstata reálné politiky, založené na zájmech a síle, nikoli na propagandě a ideologických žvástech.