V rozhovoru s televizí Prima řekl bývalý prezident Václav Klaus, že navrhovaný půlbiliónový rozpočtový schodek pro něho znamená rozvrat financí, užil dokonce přirovnání ke konci světa. Evropská unie navrhuje něco podobného, ovšem v eurech.
Je zajímavé, že je kolem toho jakési ticho po pěšině. Proč to? Nemáme přece tak krátkou paměť, abychom nepamatovali vášnivé debaty kolem schodku čtyřiceti miliard. Těch čtyřicet miliard je dnes v porovnání s navrhovaným schodkem pouhé spropitné, které dává skrblík číšníkovi v hospodě: sluší se deset procent, dobře situovaný host dává patnáct.
Ticho po pěšině si vysvětluji tak, že jde o sumy, které si nedovede představit vůbec nikdo, včetně těch, kteří je schvalují. Naprosto to koreluje (česky pasuje) se zjištěním profesora Parkinsona – ten popisuje zasedání správní rady, která bez mrknutí oka schválí multimilionový rozpočet na vybudování atomového reaktoru, kdežto kolem přístřešku na jízdní kola se rozpoutá vášnivá debata. To proto, že každý ví, co je jízdní kolo, dovede si představit přístřešek a tuší, kolik si může za něj slušná firma účtovat.
Klausův rozhovor působí tak trochu jako žalostné bědování staříka, na kterého zapomněli. Realita je taková, že jsme zjevně vstoupili do jiného finančního prostoru. Nikdo nevíme, co to znamená. Klaus říká, že nastane masivní nezaměstnanost a všichni zchudneme. Nezaměstnanost zatím nenastala. O peníze jsme přišli mnozí z nás, já rozhodně ano. Žebráckou hůl ale nechystám. Nechci tím říct, že Klaus nemá pravdu, ani mu nebudu přitakávat. Jenom si myslím – a zde využívám svého práva glosátora nevědět, že skutečně vplouváme do neprobádaných vod.
Osobně sympatizuji s Klausovým konceptem malého státu, omezování regulací, návratu ke kořenům. Tahle mantra je mi blízká. Souzní s nadějemi, které jsem choval v devadesátých létech. Ale ani Klaus, když byl ministrem financí a pak premiérem a pak prezidentem, ani tento teoreticky skvěle vybavený Klaus nedokázal zabránit zbytnění státu do netvorných rozměrů, jaké má dnes. Byrokracie je dnes násobně větší a mocnější, než byla za vlády komunistů. Aspoň finančně se stát držel jaksi na uzdě, jen ji maličko povoloval. Teď padly poslední zábrany a korona mu dala záminku pro to, aby to udělal. Připomíná mi to alkoholika, který bojuje se svou vášní. Drží se na uzdě a dá si jednoho panáka za den. O svátek dva. Když jsou vánoce, tak tři a pak zase jen jednoho.
Alkoholik v mém podobenství je ten stát. Ten si teď řekl: korona mi dává legitimitu se vožrat jak doga. A lemtá chlast už ne po panácích, ale po flaškách.
Skočil na to celý kontinent. Celá Evropa bude takhle lemtat. Co bude dál? Kdo to zaplatí? Směšné jsou řeči, že dluh budou platit vnuci vnuků.
Prdlajs budou platit.
Copak nečtete dějepisné knížky? Když zapíchnete trafikantku, zavřou vás, za dob, kdy byl ve světě pořádek, by vás pověsili. Když rozstřílíte na padrť dvacet tisíc mužů osmnácté divize protivníka, dají vám metál a povýší vás na generála. Tento skok od zapíchnutí trafikantky k rozstřílení divize se děje teď, za užaslého přihlížení laického obecenstva a nejasného mrmlání lidí předstírajících, že věci rozumějí.
Václav Klaus to nazval koncem světa. Třeba je to začátek jiného světa. Ale jakého? To neví nikdo, ani já, ani Klaus.