Bohumínské usnesení
Bohumínské usnesení, zakazující spolupráci sociální demokracie s komunisty, bylo mnohokrát zpochybňováno, ale nikdy vyvráceno. Bylo totiž formulováno tak šikovně, že spolupráci v poslanecké sněmovně ignorovalo. Tím dávalo veliký manévrovací prostor, bezezbytku využívaný Jiřím Paroubkem. Obavy ze zbližování obou stran před červnovými volbami rozptylovala sociální demokracie přijetím dalšího usnesení. Lubomír Zaorálek, jako v podstatě jediný viditelný nositel ideí nespolupráce s komunisty, neváhal zveřejňovat (m.j. i na Neviditelném psu) články o opravdovosti a upřímnosti obou těchto papírů. V pátek ho i s papíry poslal Paroubek ještě dál než k odborářům. Tímto dnem také udělal Paroubek z celé řady voličů sociální demokracie užitečné idioty. Již před volbami zde byly jasné indície, že se politická situace vyvine právě tímto směrem. Proto mi těchto podvedených voličů není líto. Naopak.
Je jasné, že přechod od totality k demokracii nemůže být přímý. Že narazíme na zátočiny, budem přešlapovat na místě a také budeme muset udělat nějaký ten krok zpátky. To předpokládal každý střízlivě uvažující člověk. I já. Že se ale budeme vracet tak daleko, ale hlavně za tak mohutného ryku levičáků, jsem nečekal. Ty tři dny brouzdání na internetu byly hrozné. Vím, že anonymita internetu svádí k radikálnějším názorům než by člověk pronesl, kdyby se musel podepsat. Ale přesto. To je pro tolik lidí důležitější tisícovka na pastelky získaná teď než to, kolik svobody a šancí se prosadit budou mít jejich děti až dorostou? Nechápu to.
