Už brzy začneme přemýšlet, jaký to byl rok, tenhle 2014. Jistě dojdeme k různým, až rozporným závěrům, nicméně jedno je mimo diskusi – byl to rok dvou významných výročí.

Především jsme si připomněli vypuknutí Velké války v roce 1914. Byla to tragédie, která navždy podlomila životní síly Evropy a v podstatě všechny bídy současného světa dokážeme k této válce vystopovat. Pravda, Češi a Slováci získali samostatnost a nakonec ji získali jeden na druhém, se samostatností pak nastoupily klopotné a opět krvavé dějinné a mravní zkoušky. Dodnes jsme se z nich plně nevzpamatovali.

Na tom vzpomínání Velké války a všeho, co události provázelo, je zřetelný posun v myšlení. Pozvolna se mění náhled na Rakousko-Uhersko, respektive na habsburskou monarchii. Čert nám byl dlužen Jaroslava Haška a poťouchlý pohled tohoto mravně narušeného, ovšem geniálního padoucha. Jeho duchovní produkt Švejk poškodil naši národní povahu tím, že poskytl prototyp k sebestylizaci. Přispěl taky k pohodlně zevšeobecňujícímu odsudku státního útvaru, který umožnil českému národu obrození a kulturní rozkvět, zatímco luteránské Německo vymazalo své Slovany z kulturní mapy.

Můžeme závidět, ale spíš si vzít příklad ze Španělů, kteří také mají svůj díl dějin v rámci habsburské říše a nikdy by je nenapadlo skuhrat o nějakém utrpení. Prostě byli součástí velkého prosperujícího celku. Tak daleko ve svém pohledu na staré Rakousko nejsme a ještě dlouho nebudeme. Nicméně se zdá, že jsme se mu aspoň přiblížili o slepičí krok, jak se sluší říkat v údobí po slunovratu.