Markéta Šichtařová se jako poslankyně ve sněmovně dlouho neohřála. Upoutala pozornost jednak tím, že se nehrnula do práce, jednak proto, že jako asistenta zaměstnala svého přítele. Pak bouchla do stolu nebo práskla dveřmi, berte to jak chcete. Nepřekousla, že strany vládní koalice pustily do druhého čtení zákon o digitální ekonomice, jelikož jen sedm poslanců hlasovalo proti. Návrh obsahuje skryté kličky, které vedou k omezení svobody slova, k cenzuře – vysvětluje ve svém projevu k poslancům, který přinášíme v tomto vydání Neviditelného psa podle oficiálního stenozáznamu.

Následovala rezignace provázená zmatky, protože i rezignace má svá pravidla a neznalostí si Šichtařová vysloužila posměch na sítích. Poslankyní tedy byla jen 158 dní. Je to málo, ale do rekordu daleko – drží ho Jiří Dienstbier ml., který poslancoval jen jeden den. Pozornost budí i to, že se za těch 158 dní nedokázala slyšitelně ozvat, až na samotný závěr. Politik musí opravdu mluvit a jednat a přesvědčovat, získávat spojence, argumentovat a třeba i pletichařit a podrážet nohy, to vše je součást politikovy práce. No, Markéta Šichtařová šla jinou cestou a protože je to chytrá dáma, ona se ve světě neztratí a nemusíme se o ni strachovat.

Navíc její obavy jsou oprávněné a kauza, o niž tak neúspěšně bojovala, je vážná.

Jde o takzvané potírání dezinformací a nenávistných projevů. Podle evropského DSA mohou být šiřitelé obsahu likvidačně pokutování za „nezákonný obsah‟ a také obsah škodlivý, nesoucí „systémové riziko‟. Chystá se zřízení „důvěryhodných oznamovatelů‟, kteří budou nahlašovat škodlivý obsah. Podrobnosti si přečtěte v projevu odcházející poslankyně, ale i jinde – píše se o tom dost.

Protože pořád ještě jsme svobodný stát a nemáme cenzuru.

Nicméně se ukazuje, že ostražitost proti hrozbám typu DSA je malá: přichází tři a půl desetiletí po pádu komunismu u nás. To je strašně moc času, jedna generace. I dnešní padesátníci si pamatují z cenzurního teroru tehdejšího režimu pramálo, dětství strávila čuměním na americké filmy na videu.

Tihle mladí lidé netuší, že cenzura se jmenovala „úřad pro tisk a informace‟. Tehdejší cenzura nebránila nadvládu jedné politické strany, ale hájila „zájmy pracujících‟ proti „rozvracečům‟. Na donedávna svobodném Západě to nezažili nikdy, takže jim nenaskakují pupínky nad nápadem „bránit před systémovými riziky‟. Ideový teror se vždycky tváří jako ušlechtilá ochrana dobré věci. O to je těžší bránit jeho zavedení. Stěna, na kterou se v tomto případě hází hrách, je naivita podpořená dobrou vůlí slušných lidí, kteří netuší, jak lstivě se cenzura dovede přetvařovat a hlavně: jak se samovývojem promění, od okamžiku kdy se institucionalizuje. Ze začátku opravdu může fungovat jako „ochrana před…“ dosaďte cokoli. Organismus ale buď roste nebo hyne. Ono „cokoli‟ se pak opravdu zvrhne v „cokoli‟. V Íránu policie mlátí mladé ženy za rozpuštěné vlasy. Komunističtí policisté mlátili mladé muže, když měli dlouhé vlasy přes límec. Čím ohrožovaly vlasy přes límec zájmy pracujícího lidu? Ničím. Ale represivní aparát musí svůj operační prostor šířit, v tom je ta logika.

Markéta Šichtařová měla 158 dnů na to, aby ječela jak Viktorka u splavu a burcovala občany k bdělosti. No, nestalo se.