V sobotu měl kulaté narozeniny Zdeněk Svěrák. Měl jsem to potěšení ho poznat blíž. Muselo to být v první půlce sedmdesátek. Pracoval jsem tenkrát jako osvětlovač & zvukař s povinností promítače v divadélku Albatros. Bylo to v suterénu budovy na Perštýně, která tehdy patřila nakladatelství toho jména. Zdeněk Svěrák tam s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Uhlířem zkoušeli pásmo povídání a písniček pro děti Všechno máme schovaný. To je to pásmo, kde se objevila nesmrtelná písnička Není nutno… s vyzněním „natož aby se brečelo‟. Bylo to v době, kdy k brečení bylo fakt hodně důvodů… Bylo úžasné sledovat, jak ti tři pracovali. Ve výsledku to vypadalo jako samozřejmost, jako když ševelí ptáček. Ve skutečnosti každý fór, každý replika byla pečlivě odzkoušená… Je to veliké mistrovství.

Co k tomu dodat v kontextu doby? Egon Ervín Kisch napsal kdesi,že provokace, kterou cenzor vyhodil, nemá cenu, protože ji cenzor pochopil. Ta skutečně fungující a živoucí je ta, kterou nepochopil. Bylo to mimo. Nevěděli si s tím rady. Rádi by to zakázali, ale nevěděli, jak to navlíct. Nechali to bejt, ale sralo je to. Lidi z toho získávali kyslík, o to šlo. Takhle jsem celou dobu vnímal ten nádherný cimrmanovský konstrukt. Zdeněk Svěrák je jeden z jeho tvůrců.

Když to začalo, hodně lidí „věřilo na Cimrmana‟. Seděl jsem jednou ve společnosti a v televizi dávali přenos ze závodů ze skoku na lyžích. Načež komentátor řekl:

„Na můstek vystupuje závodník Zimmermann. Naše diváky bude zajímat, že je to vzdálený příbuzný velkého českého buditele Járy da Cimrmana...‟

Načež vyskočila paní a křičela:

„Slyšeli jste to, vy blbí? Já vám říkala,že Cimrman BYL!‟

Je to tak. Zdeněk Svěrák je generátor skvělých nápadů a zároveň vlídného lidství. Oni ti generátoři nápadů bývají leckdy zlí, a projevilo se to i v souvislosti s narozeninami. Ale Svěrák, jak jsem řekl, je vlídný, usměvavý a lidský. Už dlouho se divím, že ještě nemá bronzovou sochu. Bude mít. V Česku ale velikány slavíme, až když už neslaví narozeniny. Navíc, Svěráka milují lidé, diváci, posluchači, čtenáři. To je něco, co demiurgové a pomníkoví komisaři nesnášejí. To přece oni určují hodnoty. Buďme ale spravedliví, cenu Thalie za přínos divadelnictví mu dali. Sakra aby ne!

Tak tedy ještě jednou, všechno nejlepší k narozeninám a jistě vyjádřím názor mnoha našich čtenářů, když řeknu: jsme rádi, Zdeňku, že s námi jseš!