Tak jsme se konečně dočkali… Ano, tak se to zpívalo v písničce Dobrý den, majore Gagarine… Tehdy bylo všechno jinak a když se na tu dobu podívám s odstupem půlky století, připadá mi jako cop nebo pomlázka spletená z iluzí a nadějí. 

Triumfovali Rusové, pak vyhráli Američani a dostali se na Měsíc, načež vyměkli, zahrabali se do zoufalého projektu raketoplánu a skončili s čepicí v ruce na vrátnici kazašského kosmodromu. Kdo by tomu uvěřil v ten den, kdy Neil Armstrong udělal velký skok pro Ameriku a ze zdvořilosti tvrdil, že je to skok pro lidstvo.

V sobotu skočili znovu a pořádně. Tenhle let Crew Dragonu je pořád ještě zkušební, ovšem zkouška dopadla bezvadně. Oba astronauti Robert Behnken a Douglas Hurley se v pořádku dostali na oběžnou dráhu a v neděli večer se připojili k posádce ISS. Dvě věci jsou podstatné. Jde o soukromý podnik, stát se podílel finančně, jinak je to soukromá iniciativa. To je záležitost koncepční. Podstatný je i prvek technický – první stupeň rakety se v pořádku vrátil a přistál na plošině plovoucí v moři šest set kilometrů od Cap Canaveralu.

Jako všechno, má i tento podnik svoje prvky politické. Třebaže s ním nemá Donald Trump prakticky nic společného, časově spadá do jeho funkčního období a sotva mu kdo zabrání v tom, aby si tento úspěch připevnil k opasku jako skalp, až bude křepčit své předvolební válečné tance. Je ovšem krutě ironické, že se úspěch pere o veřejnou pozornost s nepokoji vyvolanými policejním incidentem. Incident je nafouknutý a nabývá hrozivých rozměrů, které Trump zjevně nezvládá. Třebaže nás koronavirus přišpendlil k zemi, svět zůstal stejně propojený, jako byl před tím, a události na jednom konci světa se promítají i do opačného konce.

Krátce a dobře, bylo by mnohem lepší, kdyby se úspěch na orbitě mohl slavit jinak než ve stínu neúspěchu na zemi.