Od malička totiž známe předpisy na léky v jejich papírové podobě. Lékař nás vyšetří, stanoví diagnozu, sedne ke stolu a napíše recept. Ti mladší, či spíš „počítačově gramotnější“ vyplní formulář na monitoru a nechají vytisknout – vyjede ale stejný papír jako ten, co vypisuje doktor ručně. Jediný rozdíl je v čitelnosti. My recept vezmeme a jdeme do lékárny, kde nám preparát vydají.

Protože ale máme zafixovanou podobu papíru, který musíme lékárníkovi předat, leckoho titulek v novinách zmátl a napadlo jej: „Mobily přece nemají tiskárnu...“

Skutečnost je samozřejmě jiná, daleko jednodušší. Lékař nám pošle jenom kód, zatímco předpis na lék (v elektronické podobě, pochopitelně) putuje na speciální server Státního ústavu pro kontrolu léčiv. My se tedy v lékárně prokážeme kódem uloženým v mobilu (eventuálně zaslaným e-mailem), lékárník podle něj vyhledá na zmíněném serveru předpis a lék nám vydá.

Kupodivu, tohle není otázka daleké budoucnosti – server už běží a první lékárny se připravují na instalaci potřebného softwaru.

Převratnost této novinky ocení zejména pacienti s chronickým onemocněním, kteří si k lékaři chodí pouze pro předpis. Nyní už nebudou muset trávit čas posedáváním před ordinací mezi pacienty s chřipkou, ale budou si moci doběhnout pro svůj medikament rovnou do lékárny. Jistě si všichni tuto vymoženost oblíbí a budou využívat.

Jen je poněkud nepochopitelné, že novými pravidly pro předepisování léků, která právě vstoupila v platnost, Cikrt nemlátí Ratha po hlavě a nahlas nekřičí:

"Co jste dokázal, pane Rathe? Jen velkohubá populistická gesta za peníze daňových poplatníků! My mezitím děláme užitečnou práci pro lidi. V klidu a potichu, rozumíte? Pacientům šetříme čas, nevystavujeme je nákaze v čekárně plné bacilů! Běžte se zahrabat, vy jeden třicetikorunový tajtrlíku!"