Každý, kdo častěji jezdí tramvají, se s tím už setkal. Na jednom sedadle sedí schoulená, spící a silně páchnoucí osoba. Že nemá jízdenku, snad není třeba dodávat.
Dokud svítí sluníčko a je teplo, je možné otevřít okénka a větrat. I tak si ale ostatní cestující raději sednou co nejdál a dělají, že si smradlavého tvora nevšímají. Jenže venku se ochladí, začne pršet a cestujících přibývá. Okénka se zavřou, lidé se tísní už i v blízkosti bezdomovce a zápach jim vadí čím dál víc.
Co s tím? Vyhodit ho nikdo nemůže, dokonce nesmí. To by zvládl jedině policajt, ale žádný takový v tramvaji není. A tak se jede dál, jen cestující ze vzdálenějších částí vozu posílají do chumlu kolem bezdomovce voňavky a intim spreje, aby aspoň na chvíli přehlušili šířící se zápach. Jenže voňavky docházejí a co hůř, smrdět začínají i další lidé v tramvaji. Ozývá se sice stále hlasitější reptání, ale to je všechno, co s tím cestující můžou dělat.
O štěstí můžou mluvit ti, kteří se do tramvaje nedostali. Na ostrůvku jim sice není nejtepleji, ale jsou aspoň na čerstvém vzduchu. Hrozí sice, že také zasmrádnou, ale to jen kvůli občasným poryvům větru, který k nim přináší silný zápach od vzdalující se tramvaje...
Možná je to trochu za vlasy přitažená alegorie, ale co taky napsat k desátému výročí vzniku měny zvané euro? Vždyť lidé na refýži určitě nešťastní nejsou, naopak cestujících, jimž bylo oznámeno, že tramvaj nikde nestaví, se zmocňuje beznaděj a sílí touha z jedoucího vozu vyskočit. Jedna zlomená noha jim za to stojí.