Tahanice vládního tábora s Hradem se dostala do nové polohy. V neděli Andrej Babiš zveřejnil své obvyklé poselství k národu. „S prezidentem nemáme žádný problém, už si změňte komunikační kartu, média,‟ řekl Babiš. „Není mezi námi žádný boj.‟ Oba se už sešli, Babiš s Pavlem, hned po čtvrtečním jednání Bezpečnostní rady státu. „Pan prezident požádal o schůzku, tak jsem mu samozřejmě vyhověl,‟ řekl Babiš. A z druhé strany: „pan premiér souhlasil s tím, že je potřeba, abychom se scházeli, abychom koordinovali zahraniční politiku. A já to považuji za dobrý začátek ke změně, která, jak věřím, nastane,‟ řekl k tomu prezident Pavel.

Je snadné rozebrat jedno Babišovo tvrzení za druhým a prohýbat se u toho smíchy, Problém mají, už proto, že je tu kompetenční žaloba k ústavnímu soudu. Útok na média je nemístný, média jen o problémech referují. Bylo by smutné, kdyby to nedělala a naopak, je smutné, že problémy jsou. Boj existuje. Babišův ministr zahraničí vyhlásil nepřátelskou kohabitaci, která vejde do dějin politologie. To je přece boj. Že Babiš „samozřejmě vyhověl‟ prezidentově výzvě ke schůzce? Takových výzev přece už bylo víc a Babiš odpovídal, že k nim není důvod, takže „vyhovění‟ vůbec není samozřejmé.

Když jen toto vezmeme v potaz, snadno z nás vypadne odpověď na otázku, kdo vyhrál, jestli Babiš nebo Pavel. Oba se budou setkávat. To je něco, co Babiš nechtěl a Pavel chtěl, takže prohrál ten, kdo bude dělat to, co nechtěl. Že ten druhý vyhrál z toho jaksi vyplývá.

Přesto bych s odpovědí nepospíchal. Zdá se, že se Babiš vrací k soužití, jaké nastavoval v první fázi svého druhého období. Petr Pavel původně nebyl žádný „vůdce opozice‟, ale „pan prezident‟. Až později se do toho vložili Motoristé a poměry se zvrátily. Jak jsou na tom teď?

Mezi prezidentem a Macinkou napětí trvá. Prezident označil Macinkovy útoky za „politický folklor‟ a Macinka ho vzápětí „usvědčil ze lži.‟ Nějaké usmiřování ze strany prezidenta nepřipadá v úvahu.

Motoristé jsou nadále nejslabší strana koalice s preferencemi na hranici volitelnosti. Babiš dal najevo, jak málo si jich váží, když nepřizval jejich ministra životního prostředí ke svému slavnému vyhlášení boje se suchem. Na frak tedy dostala Macinkova kohabitace. Babiš se bude s prezidentem scházet, bezpochyby budou jednat i o zahraničněpolitických otázkách (asi především, protože reprezentace státu navenek je prezidentova ústavní povinnost) a Macinka bude zatím někde na chodbě povykovat a usvědčovat prezidenta ze lži.

Podstatná otázka se ale netýká vítězství nebo prohry, nýbrž toho, proč se Babiš vrátil k původnímu konceptu soužití s Hradem. Přesně to ví jen on a jeho šedá eminence Tünde Bartha. V minulosti ale k jeho rozhodnutím přispělo mínění veřejnosti. Dělá politiku s nasliněným prstem a zkoumá směr větru. Nejspíš mu nějaké průzkumy prozradily, že útoky na prezidenta mu spíš škodí než prospívají. Takže hlavním vítězem bylo veřejné mínění, protože se prosadilo. Naše korouhvička se pod jeho tlakem otočila a ani to nevrzlo. Chvála bohu. Možná k tomu dopomohlo i Jezulátko. Slušelo by se zaskočit do Karmelitské Ježíškovi poděkovat.