Aby se neřeklo, začneme Ukrajinu cvičit ve vojenské odbornosti, dozvídáme se od ministra obrany Stropnického. To jsou taková ta gesta pro gesto, gesta pro oko, gesta vytvářející alibi. 

Přirozeně, že můžeme vyslat vojenské odborníky, aby se účastnili výcviku ukrajinské armády. V současném konfliktu se ukázalo, že to není ideálně bojeschopný útvar, tím spíš, že to není jediné ozbrojené těleso operující na ukrajinské straně. Vedle něho a kolem něho je podle některých zdrojů až třicet jiných dalších vzájemně soupeřících a nekooperujících těles, která vedou válku podle svého uvážení. Takže první rada, kterou by soudný vojenský odborník měl dát, by asi byla, že by armáda měla mít jednotné velení a měla by být řádně organizovaným tělesem, zakotveným v právním řádu státu, v jehož prospěch působí.

Což asi není ta správná rada, kterou Ukrajinci chtějí slyšet.

Příměří se zatím daří držet a snad se i ty těžké zbraně budou stahovat, jistě ne moc daleko. Řešení je ale politické, nikoli vojenské. Je zcela nereálná představa, že se podaří východní Ukrajinu vojensky převálcovat, vyhnat zelené mužíky zpátky do Ruska a nastolit na celém území Pax Ukrainana. Od prezidenta Porošenka by bylo dobré slyšet něco jiného než výzvy k mezinárodnímu vojenskému zásahu. Například by měl jasně říct, jak si jeho vedení představuje státoprávní uspořádání Ukrajiny. Minské dohody jsou v tomto ohledu velmi málo specifické, už proto, že Ukrajinci jsou ti , kdo si o této věci mají právo rozhodnout. Toto je důležité téma a nikoli internacionalizace válečného konfliktu, dodávky zbraní a lifrování vojenských poradců do země těžce poškozené válkou.

Ty poradce přirozeně poslat můžeme a možná je i pošleme.

Už proto, aby se neřeklo.