S údivem a také rozmrzele jsem sledoval zmatené dění kolem Knihovny Václava Havla. Nyní z KVH odchází i Dagmar Havlová poté, kdy ředitel knihovny Tomáš Sedláček byl poslán na „překážky v práci‟. Naše právo takto definuje situaci, kdy zaměstnanec chce a může pracovat, ale zaměstnavatel mu z nějakého důvodu nemůže nebo nechce práci přidělovat. Když chce firma nebo nadace okamžitě zabránit řediteli v přístupu do budovy, k účtům nebo k řízení lidí, nemůže ho vyhodit ze dne na den bez udání důvodu. Může ho ale poslat domů na „překážky v práci“, dál ho platit a získat čas na právní přípravu auditu a eventuálně výpovědi.

Jestli to bylo oprávněné nebo ne, to ať hodnotí někdo jiný. Tomáš Sedláček se ujal ředitelské funkce s vizí, která nebyla ostatním po chuti, takže z nadace odešli a nakonec tedy odchází paní Dagmar Havlová. Je to překvapující, protože až dosud to vypadalo, že Sedláček je její kůň a že ho drží, protože má právo s odkazem svého zesnulého manžela nakládat. No a vida, odešla i ona a zbyl jen David Dušek jako poslední zbylý člen správní rady.

Knihovna Václava Havla měla za úkol udržovat a šířit Havlův odkaz a od svého vzniku v červenci 2004 to úspěšně dělala. Nějaké oživení je v tuto chvíli těžko představitelné, ale právě s Václavem Havlem je spojeno mnoho těžko představitelného: především to, že se z vězně komunistického režimu stane během krátké doby komunisty zvolený prezident republiky. Jeho odkaz na existenci nebo neexistenci KVH nestojí. Utlumení nebo nedejbože zánik je ale politováníhodný hlavně v této době, kdy „blbá nálada‟ ve společnosti dosahuje nebývale velkých hodnot. S ní roste arogance, hrubost, buranství, tedy přesně to, co Václav Havel celoživotně nenáviděl. Jeho výrok, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí‟ je zesměšňován. Pojem „pravdoláskař‟ se stal politickou nadávkou. Havel za to nemůže, způsobili to ti, kdo z jeho humanistického přístupu k věcem veřejným nadělali bezduchý guláš prázdných frází. To ale nemění nic na tom, že pravda a láska, pod nimiž si můžeme představit „slušnost“, mají vždycky větší hodnotu než proradná hrubost. Bez ohledu na to, zdali Knihovna Václava Havla definitivně zanikne anebo vstane z kómatu.

Závěrem připomenu jiný příběh.

Třicet let jsem bydlel na Smíchově poblíž Mozartovy Bertramky. Vedení Prahy 5 zde udržovalo kulturní život, byla to navštěvovaná instituce. Bohužel, vlastníkem je Mozartova obec. Jejím přičiněním je dnes Bertramka mrtvý objekt. To, co by mělo být jedním z magnetů Prahy, je nepřístupný zasmušilý barák. Škoda ztracené příležitosti, platí to jak pro Bertramku, tak možná i pro KVH.