Před šedesáti lety povstali Maďaři proti komunistickému režimu ve své zemi. Výročí je široce vzpomínáno i u nás, připomíná se i poznaňské povstání z června téhož roku. Je škoda, že se nepřipomíná plzeňské povstání z 1. června 1953.

Je pravda, že lidé tehdy nepoužili zbraně, zato zbraně proti nim použil režim: pokojné demonstrace plzeňských dělníků potlačily tanky. A zcela zapomenuty jsou mnohaleté partyzánské boje, které proti ruskému kolonialismu probíhaly v Pobaltí až do poloviny padesátých let.

Výročí vzpomněli samozřejmě Maďaři a veřejná vystoupení v Budapešti byla vedena i proti premiérovi Orbánovi. Těžko soudit, jaké jsou poměry sil – konkrétně v Maďarsku. Demonstrace jsou akty nápadné a pro referování v novinách vhodné, v demokratických státech ale konečnou platnost mají přece jenom volby. Ty vynesly do popředí Orbána, ať se to komu líbí nebo nelíbí.

K tomu dlužno ještě podotknout cosi v souvislostech evropských. Maďaři byli vždycky lid odbojný. V roce 1848 opravdu zle zatopili monarchii a kdo ví, jak by se vše vyvíjelo nebýt internacionální pomoci zejména z Ruska. Smrtící ránu monarchii dali Maďaři v roce 1918, na sklonku Velké války. Bouřili se proti komunistům v roce 1956 a definitivně komunistický lágr pukl, když Maďaři otevřeli v roce 1989 hranice s Rakouskem. To je dobře vzít do úvahy v aktuálních souvislostech, kdy je Maďar vnímán za zlobivého hocha v Evropské unii.

On byl vždycky zlobivý hoch, a nebude jiný.

Zajímavost

Sledovali jsme třetí závěrečný duel Clintonové s Trumpem. Odezva zněla, Hillary mu napráskala. Načež byly zveřejněny výsledky výzkumů veřejné mínky, kdy Trump získal další procenta.

Churchill měl hezký bonmot, že největší argument proti demokracii je setkání s voličem. Ono se může stát, že největší hrozbou pro demokracii jsou volby. Jde o to, co od demokracie čekáme, zdali potvrzení našich představ, anebo vyjádření vůle veřejnosti.