28.3.2024 | Svátek má Soňa


Diskuse k článku

BTW: To snad ne!

O tom, že děti dokáží člověka překvapit, bylo řečeno již mnohé. Fakt je ten, že spíš než samé jedničky si člověk mnohem snáz vybaví ta překvapení, ze kterých šel tak říkajíc do kolen.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
Bench 1.2.2006 21:26

Satián

Víte někdo, kdo je Satián? Asi ne. Jako tyžle (naši mi nikdy nevykali) jsem žil ve Velkých Losinách u rodičů mého táty. A kousek od našeho domu stála socha svatého Jana Nepomuckého. Mluvit jsem ještě pořádně neuměl, ale o to více jsem se snažil. Svatý Jan byl pro mě Satián.
Pak jsme se přestěhovali do Olomouce a tam u Terezské brány stála obrovská socha Stalina. Sotva jsem ji poprvé uviděl, zavřískal jsem: "Satián, Satián" s ručkou napřaženou k tenkrát nedotknutelnému státníkovi. A vůbec jsem nechápal, proč mě naši táhnou pryč a zakrývají mi ústa.
 
Jiná moje ranná příhoda je umístěna také do Velkých Losin. Vy mlaďoši to nepamatujete, ale tenkrát jsme měli v krasobruslení světovou dvojici - Evu a Pavla Romanovi. A já jsem je sledoval v televizi. V obchodě jsem potom prohlásil, že "až budu velkej, budu s babičkou jezdit na ledě jako Eva s Pavlem, ale babička se napřed musí naučit kroutit zadkem jako Eva".
Iva 2.2.2006 7:50

Re: Satián

Zdravím ze Šumperka.
Heduš 1.2.2006 17:02

stejně by

bylo pěkně napínavé čtení sepsat každý svoje úrazy a svoje průšvihy (no, ne všechny se samozřejmě dají zveřejňovat...:-)) Nechápu jednu známou, která si jako malá jenom několikrát namlela koleno a jinak se jí NIC nestalo 8-))
Bláža 1.2.2006 16:54

Pod okny naší Základní školy, kam jsem tenkrát chodila do 6. třídy

asfaltovali soudruzi dělníci silnici. My jsme o přestávce házeli z okna papírové vlaštovky, které se jim do toho asfaltu lepily. I šli si tedy asfaltéři stěžovat do školy soudružce ředitelce Kuzminské (byla to ruska jako poleno) a nastalo veliké vyšetřování, kdo že to byl. Nikdo se pochopitelně nechtěl přiznat a tak vytáhli předmět doličný. Stále ještě nebylo proč se děsit, ty vlaštovky tam házeli všichni, jenomže jenom já jsem jí měla podepsanou....
Naší soudružce učitelce třídní se to hodilo do krámu a jako důvod, proč nepojedeme na školu v přírodě uvedla můj "trestný čin".
 
Zdena bez psa 2.2.2006 7:10

Re: Pod okny naší Základní školy, kam jsem tenkrát chodila do 6. třídy

To nic, já v 5.m stihla mít 2x zápal plic (včetně zákazu cvičení) a za 3 z chování. NESPRAVEDLIVĚ. Školníkovi někdo rozbil okno od sklepa. Prakem - munice kamínek. Byla osobní prohlídka a prak se našel pouze u mne. No jistě, proč bych ho schovávala, když jsem to neudělala a ještě jsem měla skobičák. Ale vyšetřovatelé si tento rozdíl v ráži zbraně vysvětlit nedali.  Čím víc jsem vysvětlovala, tím víc jsem si přitěžovala. I táta pochopil, že v tomhle nejedu.  A to mi naprosto stačilo, abych takovou súúúúúru (nespravedlnost) vydejchala.
Bláža 2.2.2006 7:20

Zdenko bez psa

Já jsem vyváděla různé skopičiny, ale ta podepsaná vlašťovka, tomu se směju dodneška...
Stejně je zajímavé, jak s námi dříve ve škole zacházeli, z takové pozice nadřazenosti, byla to autorita učitelů spíš vynucená, než přirozená. Jistě, taky jsme měli výborné učitele, ale bylo jich bohužel málo...
Hanča 1.2.2006 16:24

Tak to je opravdu výživné téma,

musím přidat alespoň jednu historku. Když chodil náš synek do první třídy, paní učitelka - tehdy vlastně soudružka učitelka - se dětí ptala, čím by chtěly být. Náš Ondroušek prohlásil, že on by chtěl být papalášem. Soudružka učitelka mi to na třídní schůzce reprodukovala s takovým lehce káravým výrazem v obličeji. Mně ovšem ta inspirace byla hned jasná - Ondrův dědeček dělal na národním výboře řidiče a vozil "papaláše".
Iva 1.2.2006 17:22

Re: Tak to je opravdu výživné téma,

Jo a já jak to tady čtu tak naskakují vzpomínky. Když náš spolužák v první třídě chtěl být kriminalistou. Nicméně mu to nějak tehdy slovně nevyšlo a zahlásil "soušce", že chce být kriminálníkem .-)
evam 1.2.2006 15:42

Jilemnice

    
     Na jilemnickou chirurgii nedáme v rodině dopustit. Jedno léto jsme se stačili zranit postupně všichni a když někoho z nás zašívali už po třetí, laskavý pan doktor pohlédl dceři do očí a řekl  : " Víte co, mladá paní, jeďte už do Prahy!"
Zdena bez psa 2.2.2006 6:57

Re: Jilemnice

Taky dobrý. To vykloubený rameno si pořídila kamarádka na Silvestra pár minut po půlnoci, když jsme se šli koulovat na chalupě kousek od Trutnova. Nikdo z nás nebyl opilý, ale pan doktor na pohotovosti jo. Uvěřil mi, že bude výjezd až po usilovném brekotu (bylo mi 17). Když po několika hodináh dorazil, bylo naprosto zatuhlé luxované rameno i my hrůzou z té bolesti. "Lékař" vyžadoval pro pacientku panáka, aby ten jeho manévr vydržela. (Tak to jsme na celé chatě neměli, jen víno) Když ji moc trápil, tak jsem byla velmi hlasitá, že jsem volala doktora a ne řezníka. Odvezl ji do špitálu a tam měl službu nedostižný kostičkářský dochtor. Proběhl celý špitál a až v kotelně našel prastarou židli s rovným opěradlem. Hodil na ni prostěradlo, pak kamarádku  tak, aby měla v podpaždí opěradlo. Na zápěstí jí přivázal závaží. Bez narkózy, jen mírným tahem ruky vzhůru jí kloub naskočil. Naprosto stejný úraz se jí stal 31. prosince ráno za rok. Čistila si zuby před chatou v Malé Úpě a uklouzla. A rameno bylo zase venku. Odvezli jsme ji do Vrchlabí a tam měl službu .. no... ten zázračný kostičkářský dochtor. Koukl na nás a zařval Teda týhle holce zakažte Silvestra na horách, a nebo ji přikurtujte k posteli!!!  Úplně stejným způsobem jí kloub nahodil znovu. Kamarádka k němu přijela ještě jednou na jaře, kdy jí kloub operoval. 
Apina 1.2.2006 15:28

můj bratr, to byl jiný případ nějak

Nějak jsem se dnes dala do psaní, nevím, co mě to najednou popadlo. Můj bratr toho zvládl mnohem více než já. Tak například, jako malý zásadně nechtěl snídat. Do školky ho vodil můj tatínek a jednou to nevydržel, musel včas do práce a bratr se loudal, tak ho popadl a šli. Cestou z pátého patra bratr celou dobu úpěnlivě volal: "Táto, já mám hlad!"., "Táto, proč mi nedáš najíst!", Táto, dej mi aspoň kousek chleba!".
Ve stejném 5. patře měl stejně starého kamaráda. Chodili se navštěvovat přes světlík, kde do okének položili žehlící prkno. Závratí evidentně netrpěli.
S dalšími kamarády v pěti letech ukradli v samoobsluze sirky. Tam byla dělba práce, jeden hlídal venku, další zabavoval prodavačky a třetí kradl. Celé balíčky sirek potom pálili ve sklepě plného dřevěných příček, balícího papíru a jiných dobře hořlavých materiálů. Za trest dostal vyškrtat velký balík sirek, jednu po druhé a nechat dohořet až do konce. Otec celý znavený dohlížel, po vyškrtnutí poslední sirky se bratr zeptal, jestli nemá další.
Mnohem později dělal z koťat parašutisty. Přidělal jim z kapesníků padáčky a pouštěl je z půdy našeho venkovského domku. Kajícně přiznávám, že jsem byla tak omámená nadšením, že si mě můj velký bratr vůbec všímá, že jsem ta nebohá koťata dole sbírala a nosila je mu nahoru k opětnému seskoku. Dnes bych si za to nafackovala. Koťata naštěstí přežila bez následků.
Na střední dopravní škole studovali zabezpečovací techniku. Tudíž věděli, jak zastavit vlak, což také provedli. Trať je za venkovským domem a oni to sledovali z plošiny, kterou si udělali na jednom z našich smrků. Zastávky využili místní kluci k vystoupení, mašinfíra jim strašně nadával.
Před svatbou na cestě do obřadní síně ukradli ženicha - jejich kamaráda. jinému obrátili na hlavu kolečko plné polystyrénových cihel. Prý to vypadalo úplně realisticky.
 
Na tohle jsem se nikdy nezmohla.
 
Heduš 1.2.2006 15:59

Re: můj bratr, to byl jiný případ nějak

Alpino, já k tomu chci něco děsně smysluplného napsat, ale mám tu hubu od ucha k uchu, a pak taky ty koťata, zastavenej vlak, světlík, sirky a ukradení ženicha, to je fakticky síla 8o)))))))) to my se ségrou jsme byly celkem neškodné. Jenom jsme (fakt dost malé) na chatě vždycky mamce zdrhly a chodily jezdit do kravína na kravách. Ještě teď mám pot na zádech, když si na to vzpomenu. Taky jsme měly zcela zvláštní zálibu jezdit na kole po uzoulinké rampičce na velké a hluboké nádrži s močůvkou (neptejte se mne proč, fakt to nevim). Jednou jsme tam vzaly sestřenici, a ona tam spadla... Panejo, teď se mi vyrojilo vzpomínek.... :-DDDDD kde jsou ty časy. Ale i teď mám docela často chuť spáchat něco zakázaného, třeba vzít šutr a rozbít okno nebo začít hlasitě zpívat v metru nebo brát firemní telefon a hlásit se jako zologická zahrada...a tak.... :-)))
Apina 1.2.2006 16:15

Re: Re: můj bratr, to byl jiný případ nějak

Jo, jo Heduš, to bylo pár těch nejlepších z bratrových příhodiček. On to sradostí vymýšlí. Jak je vidět, s věkem se to ale nelepší, jen se vymýšlí čím dál větší blboviny. S tou touhou po zpívání jsem si také na něco vzpomněla. Kdysi,  ještě a starého režimu, to už mi bylo přes 20 s téměř dokončeným VŚ vzděláním, jsme s kamarádkou chodily po Václaváku a vyřvávaly na plné pecky známou písničku "Až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou funebráci ....."
Iva 1.2.2006 16:19

Re: Re: můj bratr, to byl jiný případ nějak

heduš a zvonit na zvonky. Kdysi zadávných časů jsme podědili telefonní číslo po Sportu. Zajímalo by mě, jak se tvářily prodavačky, když jsme tam poslaly se sestrou pár zákazníků, kteří volali, jestli už to zboží přišlo:-) A s telefónem taky byla docela bžunda, občas jsem se zahlásila jako pohřební služba, co pro vás mohu udělat a takové ty jiné ptákoviny.
Iva 1.2.2006 16:20

Re: Re: Re: můj bratr, to byl jiný případ nějak

HHHHHeduš omluva převeliká
Heduš 1.2.2006 17:00

Re: Re: Re: Re: můj bratr, to byl jiný případ nějak

to vůbec nevááá, já su i s malym :-DD taky jsem si ještě vzpomněla, jak jsem lezla na vysokou třešeň a speciálně jedna větev tam byla suchá, rodiče mi ji zakazovali, no a já na ní furt dřepěla a kochala se okolím (Českým rájem), až jsem jednou letěla i s ní. Profičela jsem tehdy pár cenťáků od plotu. Dopadla do měkkého - na kompost:-)) z druhé třešně jsem slítla (lezte v holinkách na mokrou třešeň, že) na betonový rantl od záhonu. Holinky nejsou moc pevná obuv, takže to doteď, když se mění počasí, cítím...
Iva 1.2.2006 17:15

No o pádech s holínkami bych taky mohla vyprávět

byli jsme na chalupě, bylo po dešti a já jsem se dívala oknem do pokoje na televizi. V holínkách a tenký dřevěný liště. Háček byl, že pode mnou byly schody do sklepa...., druhý den se sestře povedlo spadnout do studny a bratránek z mostku na kraj rybníka, na šutry. A dorazili jsme to ještě ten večer, kdy nám teta ustlala a já jsem udělala z peřin hradbu a těšila jsem se, jak na ostatní bafnu. Houby bratránek skočil a naše hlavy se setkaly. Já měla na hlavě roh a bratránek chodil s monclem na oku asi čtyři týdny
Iva 1.2.2006 17:19

Apino

není nějak váš bratr spřízněn s mojí matkou? Ona na mé svatbě taky provedla únos ženicha. Akorát jsem to pak vyřešila tak, že jsem se unesla sama ještě s kamarádkou a s mým novomanželem jsme se setkali neplánovaně v druhé hospodě :-)
Apina 1.2.2006 18:50

Re: Apino

Ivo,
to nevím, nicméně to byla promakaná akce, vzali auto stejného typu a barvy, tuším bílého žigula, ale to bych kecala. půjčili si figurínu, kterou nastrojili do obleku a náležité paruky. Pak jen jeden zasvěcený řidič zahnul jinam, druhý ve stejném autě najel na jeho místo. Třetí trochu zdržel zbytek kolony, takže se na to přišlo až někde na Vyšehradě, kde je obřadní síň. Jestli V8m to něco připomíná, mohlo by jít o stejnou věc, ale také nemuselo. Jo rodina nevěsty to údajně moc neskousla.
Iva 2.2.2006 7:49

Re: Re: Apino

tak to jste to měli promakané. :-).Máti sbalila chotě na obědě, že s čímsi potřebuje pomoci a pak už ho jen předala a vrátila se, aby to nebylo nápadné. A mě to došlo až o něco později. Tak jsem se unesla sama s kamarádkou na frťana do jiné hospody a kdo tam neseděl :-O
Apina 2.2.2006 13:26

Re: Re: Re: Apino

Ivo, takhle u oběda by to pro mého bratra nemělo ty správné grády,  mnohem lepší je to před obřadem, kdy jsou všichni patřičně nezvózní . To se dá krásně brnkat na nervy. Jen si představte, že se na vaši svatbu místo ženicha dostaví figurína a ženich je kdoví kde. Jo, jo, nevěstina rodina neměla ani ponětí o ženichových kamarádech a jejich skvělých nápadech. Brali to všechno příliš vážně a tomu bylo přece třeba zabránit
jenny 1.2.2006 15:16

milé dětičky

Můj drahý syneček v 1. třídě ZŚ pořád něco zapomínal a tak  měl v notýsku spoustu černých puntíků, nevím zda to ještě dnes takto funguje.Nastala stará  známá klasika : notýsek se ztratil maminko,(cha cha, kampak s tím na mně). Notýsek jsem bleskurycjle našla a nastalo kárání , jako že se lží nikam nedojdeš,podívej se na ty detektivky , nakonec  zločince vždy odhalí, kdo lže ten se může dopustit i dalších zvětstev a pod.Na závěr mojí produkce, kdy již i manžel šeptem volal ať toho nechám, jsem vysíleně avšak hlubokomyslně s patřičným patosem,položila hříšníkovi otázku, tak Liborku ,co mně k tomu všemu řekneš?!. Syn na mne vykuli svoje velké oči a říká  : maminko prosím Tě mohla bys mi donést šťávu já mám hroznou žízeň. . Totálně mně odboural.
Apina 1.2.2006 13:40

take s malou troškou do mlyna

Ja jsem byla celkem hodné dítě, ale občas se mi také něco povedlo. V 10 letech jsem si zlámala ruku (dvy dny pote, co mi sundali sádru z nohy). To bylo poté, co jsme šly s kamarádkou po ulici a říkaly jsme si, že přijede velké černé auto, zastaví, z něho vylezou chlapi a zabijou nás . Přímo před námi v ten moment zastavila černá Tatra 603 .... Na následném úprku jsem zakopla a zlomila jsem si ruku. Protože jsem byla docela statečné děvče a nestěžovala si, k doktorovi jsme se dostali za cca 24 hodin, když už ta ruka byla úplně křivá. Doktor se na to ani nepodíval, dal to do dlahy a nechal zarůst, samozřejmě křivě. DOktoři se následně lekli, ale řekli, že kostičky jsou mladé a že stačí pružit na ručičku a časem se to srovná. Asi za měsíc jsem se tou rukou praštila do stolu (na dovolené, když nás děti v rámci rekreace ROH hlídala nějaká ženská, aby měli rodiče klid na kafe). řekla jsem ženské úplně klidně, že jsem si teda jako zlomila tuku, a že mě to tudíž už tam nebaví a vůbec že jdu na pokoj. Myslela si své . Rodičům jsem ale také nic neřekla, nějak mi to nepřipadalo důležité se o něčem takovém jenom bavit, jenže ta ruka byla akorát naštíplá. Takže, když na to tatínek začal podle návodu doktorů opět pružit, ruka dopraskla. Proč to ale vyprávím .... učitelce klavíru jsem totiž potom řekla: "Víte paní profesorko, tentokrát mě tu ruku zlomil tatínek."  Dnes by na chudáka poslali asi sociálku a měl na krku paragraf za týrání dětí. Tatínkovi jsem to celé přiznala asi až po 20 letech, tak snad se mu ulevilo, že za to opravdu nemohl.
Zdena bez psa 1.2.2006 14:03

Re: také s malou troškou do mlýna

Moje princezna toužila po kolečkových bruslích. Dostala je ještě v předstihu 6. narozenin. Na prohlídce u doktorky šla do spoďár a pí. lékařka zírala. Slečna byla jako velikonoční vajíčko. Od červené, přes modrou, zelenou po žlutou. (Já coby samoživitelka  a socialisticky nespolehlivý živel jsem měla velmi skvělou soc. pracovnici stále za zády, ale to je trochu jiné povídání. )
Doktorka ukázala tužkou na barevnou výzdobu něžných nožiček a už, už se nakláněla pro telefon (sakra, kdybych si byla jista přechodníkem, tak ho teď použiju) a ptá se: "Co to máš?" Moje proncezna se zatváří zahanbeně a vysvětluje. "Víte, já mám NOVÉ kolečkové brusle a ještě to moc neumím.
Apina 1.2.2006 14:35

Re: Re: také s malou troškou do mlýna

Zdeno bez psa, tahle historka je také moc pěkná a věřím, že v takové chvíli by člověk chtěl být na úplně jiné planetě. Doufám, že se princezna na těch bruslích nakonec naučila jezdit.
Ta moje zlomenina se nakonec díky neznámému jilemnickému panu doktorovi (který s odporem hleděl na práci pražských doktorů) pěkně spravila (ale po docela pěkné bolesti - rovnání bez narkózy) a díky němu mám tu ruku rovnou. Takže,  dnešního pohledu, ještě, že se ta ruka poměrně brzy opět zlomila, i když za celkem pohnutých okolností.
Zdena bez psa 1.2.2006 14:45

Re: Apino

Osobně nedám dopustit na dochtory přes kostičky v takových lokalitách, jako je Trutnov, Vrchlabí, Jilemnice a pod. Mají nedostižnou praxi a kdysi jsme tam u příležitosti jednoho (2x do roka) vykloubeného ramene objevili skutečného kostičkářského kapacitu. Byl tam za trest deponován z nejvyhlášenější nemocnice pro vládce . Ó, jak jsme byli za tuto nespravedlnost vděční.
Apina 1.2.2006 16:19

Re: Re: Apino

Však tomu neznámému doktorovi dodnes blahořečím, i za to, že dobře spravil něco, co napáchali jiní "umělci".
PetraK 1.2.2006 12:28

teda paní Ruščáková

Vy se nezdáte . kam se na Vás hrabe moje prohlášení před celou školkou, že máme doma blechy!!!! Všichni pořád říkali covšechno  doma mají a u nás bylo kulový, tak jsem řekla, že máme doma blechy. Však máma pořád přece říká, že má asi blechy, když se drbe . No ale po dnešku vidím, že jsem fakt břídil. Můj nejstarší synovec mě dostal do potíží, když se před plným autobusem zeptal: "Hele Petvo, tak já vím, jak se to mimino dostane z břicha ven, ale jak se tak velký dostane dovnitř????" -a  hned byl autobus auf a všichni místo uší sloní plachťáky měli
zana 1.2.2006 13:05

Re: teda paní Ruščáková

Tak tohle můj syn věděl sám. Já byla ta osvícená maminka, co dítěti všecko od mala pěkně po pravdě poví, tak vysvětluju, vysvětluju a do toho si kluk jen tak pro pořádek potvrzuje "a ta maminka ho musí nejdřív spapat".
Dorka 1.2.2006 13:08

Re: teda paní Ruščáková

Petro, a jak jste to synovcovi a celému autobusu vysvětlila?