na ty si ještě trochu pamatuji.... byly poměrně děsivé :) i když nevím, co je horší, jestli prokazatelně noční můry, které se od reality dají snadno oddělit, nebo sny, které se mi zdávají dnes, které jsou natolik reálné (a neděsivé, prostě jako kdyby den pokračoval plynule dál), že kolikrát jsem uvažoval, zdalipak jsem něco někomu řekl/dal nebo cokoliv jiného ve snu, nebo ve skutečnosti.... a nejhorší je to ve vlaku... když často usnu tam, tak se mi zdá, že sedím v kupé a všechno kolem je zcela normální - protože ale spím jako pařez, tak zpravidla jízda uteče velmi rychle a kolikrát jsem měl no málem (denní) můru z toho, že jsem přejel stanici, kde jsem měl vystoupit :) jaká to je vždy úleva, když zjistím, že to tak není :)

nicméně poslední dobou začínám na můry i tohoto typu vyzrávat - ve snu si kolikrát řeknu: "je to jenom sen" a "hrozbu" jednoduše ve svém snu ignoruji, protože vím, že mi nemůže nic udělat :)

a zůstala jsem doma sama, zvládala jsem podivné zvuky taky díky psékovi (střední kříženec jménem Rek). On se nebál a mně dodával odvahu, jít se podívat na původ zvuku. :-)

Dneska mám problém trošku jiný. Sedím doma, všude klid, venku se stmívá. Na pelíšcích leží psi a pospávají. Klid, pohoda. Najednou se Potvor vymrští a zaječí. Já poskočím, srdce mám v tu chvíli úplně v krku. Když klidný podvečer prořízne hysterické ječení malého psa následované vydatným a sytým řevem většího (kterého ten malý vzbudil), mám o pocuchané nervy postaráno. S povzdechem se zvednu a pohledem z okna zjistím, že jako obvykle to není žádný zloděj, žádný vrah, ba ani čert nebo strašidlo, pouze soused nasedá do auta. Nevím proč, ale naši psi pohyb po jeho pozemku považují za pohyb po svém rajónu. Uklidním psy, vysvětlím jim, že to je soused a že je vše v pořádku a klid večera může pokračovat. Praskání trámů střechy, sjíždění sněhu a šramot domácích duchů jsou proti těmto úlekům prkotiny :-)

Ale stejně bych ty chlupáče nevyměnila za nic na světě. Ono ten strach z "divných" zvuků a smutek ze samoty nepřichází právě proto, že tam jsou, že ho zahánějí už svojí přítomností. Kdo ví, jak by to bylo bez nich. Já vím jediné, bylo by mi bez nich smutno :-))

a mnohdy ani člověku nedojde jak moc pomáhá už pouhým faktem, že je. ..Dobře znám ty noční strachy a jak člověku pomůže kouknout na psa a uklidní se. Blbý je, když strach projeví i pes, což se mi s Ajvíkem několikrát stalo a důvod  ostal utajen.

Moc hezký článek paní Dášo!