I dnes budeme pokračovat v našem seriálu věnovaném působení slovenských architektů v českých zemích a recipročně projektantů narozených v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku u našich východních sousedů. Dnešním hrdinou bude architekt a designér Otto Reichner (1888-1961).

Reichner - Lassmannova vila

Reichner pocházel ze židovské rodiny a jeho rodným jazykem byla němčina. Jeho dílo je spjato zejména s rodnou Opavou – tehdy hlavním městem Země slezské. Studoval však na vídeňské technice a pracoval také v Berlíně a Hamburku. Na jeho tvorbu měl vliv především brněnský rodák Adolf Loos, od něhož převzal střídmost staveb, pozornost věnovanou důmyslně navrženým vnitřním prostorům a užití kvalitních stavebních materiálů. V Německu se inspiroval některými motivy tamní expresionistické architektury i neoklasicismu. V pozdní tvorbě také rezonuje architektura fašistické Itálie, například stavby v nové římské čtvrti EUR, plánované Mussolinim původně jako centrum světové výstavy 1942 (srov. např. s Palazzem della Civiltà Italiana architektů Gueriniho, La Paduly a Romana; 1937-1942). V rodném městě si Reichner získal brzy výsadní postavení a na přelomu dvacátých a třicátých let vytvořil několik důležitých staveb. Patří k nim tradičněji pojatá Vogelova vila v Gudrichově ulici nebo dvojice konstruktivistických domů pro bratry Lassmannovy na nároží Tyršovy a Rooseveltovy ulice, které jasně odkazují k Loosovi. V tomto případě jde o stavby zakončené plochou střechou.

Reichner - opavská spořitelna

Poněkud opatrnější je dostavba Městské spořitelny na Horním náměstí a Čapkově ulici. Tady se architekt musel vypořádat s historickými objekty v sousedství a zvolil proto jednoduchý kubus s rastrem čtvercových oken, který směrem do náměstí narušuje mělký asymetricky umístěný rizalit s průjezdem do Čapkovy uličky, akcentovaný trojicí mělkých nik s půlkruhovým závěrem a bohatou reliéfní výzdobou (snad dílo slezského sochaře Josefa Obetha). Kolmé křídlo, obrácené do Čapkovy ulice, je pojato moderněji. Reichner rovněž upravoval některé partie špalíčku domů radničního bloku a přestavěl lázeňský pavilon v Jeseníku. Jeho nejvýznamnější opavskou realizací je však areál lázní s koupalištěm v Městských sadech, který patří ke špičkovým zařízením tohoto typu u nás. V roce 1929 byla nejprve vypsána soutěž, jíž se zúčastnili také Loosovi olomoučtí žáci Paul Engelmann a Jacques Groag. Zvítězil však velkorysý Reichnerův konstruktivistický návrh, který byl následně realizován. Poněkud kuriózním oživením plaveckého bazénu je Obethova socha vodníka. Před deseti lety proběhla citlivá rekonstrukce objektu šaten, kterým byl vrácen prvorepublikový vzhled.

Reichner - plavecký bazén

V průběhu třicátých let se Otto Reichner zabýval i několika urbanistickými a architektonickými tématy na Slovensku a v roce 1938 – ještě před rozdělením republiky – se přestěhoval do Rajeckých Teplic a Žiliny, kde získal několik významných zakázek. Nejprve projektoval restaurační objekt Kamélia, později ovšem nevkusně přestavěný v pokleslém postmoderním stylu. Na počátku války pak navrhl na žilinském náměstí Andreje Hlinky pod kostelem Nejsvětější trojice stupňovitou platformu z kamenných kvádrů se schodišti a balustrádou. Současně v sousedství kostela na místě, kde stávala menší školní budova, vystavěl ve spolupráci se slovenskými architekty Františkem Eduardem Bednárikem a Behrensovým a Gočárovým žákem Ferdinandem Čapkou rozlehlý objekt Reprezentačního domu, jehož investorem byla katolická církev (původní název byl Dům katolické výchovy a kultury). Stavba s průčelím krytým deskami ze stříbřitého travertinu má vstupní rizalit s Reichnerovým oblíbeným motivem vysokých sdružených půlkruhově zakončených nik, který už známe z o něco starší budovy opavské spořitelny. Uvnitř se nalézá velký divadelní sál, dále tělocvična a učebny. V sále dnes sídlí Městské divadlo Žilina. Celý objekt se začal budovat v roce 1942 a kompletně dokončen byl až těsně po válce, na sklonku minulého století pak prošel generální rekonstrukcí.

V krátké éře Slovenského štátu dohnal Reichnera jeho židovský původ. Zřejmě proto na původní plánové dokumentaci chybí jeho signatura. Byl nakonec internován, ale válku naštěstí přežil. V Žilině pak působil až do roku 1960, kdy emigroval do SRN. O rok později zemřel v hesenském Gelnhausenu.

LN, 10. 2. 2018
Foto Marcela Bendáková, autor a archív

A ještě poznámka: Ve čtvrtek 22. února od 19 hodin budu mít v kubistické kavárně Grand café Orient v domě U Černé Matky Boží na Ovocném trhu přednášku o Jožem Plečnikovi a jeho českých realizacích.