Nakladatelství Mladá fronta ve spolupráci s Národním technickým muzeem vydává záslužnou knížku Protektorátní Praha jako německé město, jejíž autor Miloš Hořejš pečlivě mapuje období, kterému se dosud badatelé vyhýbali.

Platí to i pro mne – kdysi jsem se zabýval stavbami německy hovořících architektů v naší metropoli, ale záměrně jsem zpracovávané období omezil lety 1900 a 1938. Bádání o válečné éře je totiž velmi komplikované, kromě českých archívů je třeba studovat prameny i v těch německých a rakouských, vlastně v těch především, protože najít k tématu relevantní údaje je u nás hodně obtížné. V těch nehezkých letech také někteří čeští architekti projevovali vůči okupantům až nečekanou vstřícnost, řečeno naplno, kolaborovali s režimem. Konečně i určití představitelé meziválečné levicové avantgardy si pochvalovali, jak dobře se za Třetí říše prosazují velkorysé urbanistické koncepty… V tomto směru věnuje autor pozornost i některým kontroverzním článkům Emanuela Hrušky, mimochodem pozdějšího prominentního urbanisty komunistického režimu.

P. Bonatz - silo v Lovosicích

Autor publikace si práci nijak nezjednodušoval. Pečlivě studoval prameny a nevynechal žádné podstatné téma vázající se k danému období. Představil nám tedy nacistickou architekturu a urbanismus v Říši včetně jejích hlavních ideologů a protagonistů, jako byl Hitlerův blízký spolupracovník, válečný ministr průmyslu, architekt, urbanista Albert Speer. Pozornost věnuje i velkorysému (možná výstižněji: bombastickému) územnímu plánování či neoklasicismu a rustikalismu v nacistické architektuře. Konstruktivismus a funkcionalismus byly samozřejmě jako levicové styly zcela zavrženy, na rozdíl od Mussoliniho fašistické Itálie, která ve vztahu k modernímu umění projevovala mnohem větší benevolenci. Stejnou pozornost věnuje Hořejš i československé předválečné scéně, která mimochodem po vyčerpání tzv. bílého funkcionalismu už také hledala nové formy, resp. návrat k modernímu klasicismu, s nacistickou ideologií to ovšem nemělo nic společného.

Další oddíl knihy je věnován stavbám, jejichž projekty vznikly na rýsovacích stolech pražských projektantů ještě před válkou, ale dokončeny byly až v jejím průběhu. Architekti to neměli lehké, protože platil zákaz užití strategických materiálů, zejména oceli (včetně výztuže do železobetonových konstrukcí) a k dostavbě bylo třeba speciální povolení. To zase samozřejmě snadněji získali pražští Němci, a tak mohl být během války dokončen velkorysý koncept tzv. malého Berlína v Holešovicích architekta Franze Hrušky (nyní vlastně už Hruschky) nebo činžák na nároží Kostelní a Kamenické ulice Rudolfa Hildebranda.

S. Thiess - Náměstí republiky

To byly ovšem nečetné výjimky, naopak novým tématem pro projektanty byly bunkry, kryty a podobná vojenská zařízení, jimž se kniha rovněž věnuje. Významnou kapitolou jsou průmyslové stavby, zejména ty, které měly zbrojní nebo výstrojní program. V této souvislosti vznikly za války i některé unikátní železobetonové konstrukce továrních hal. Oblíbeným tématem pak byly i četné kolonie dělnických domků v tzv. Heimat stylu, které najdeme v řadě našich měst, nejznámější je asi v Litvínově. Objevují se dokonce i v Praze, byť jde spíše o výjimku – dva jsou například v Albánské ulici v Bubenči. Hořejš se podrobně zabývá i tématem dopravních staveb a koridorů – projektům dálniční sítě, která byla částečně realizována, nebo železničním koridorům.

Speer a Heydrich na Babě

Zásadní je oddíl věnovaný velkorysým urbanistickým studiím pro Prahu. Ty připravovala tzv. Plánovací komise za účasti českých i německých projektantů, jako byli Langhammer, Bonatz, Wimmer nebo Brandi. Ti čeští nezřídka pracovali na těchto konceptech bez valného nadšení a často se pokoušeli z různých zadání vyvléct. U Němců a Rakušanů byl přístup také nejednoznačný. Někteří chápali a obdivovali genia loci starobylého města a neprojevovali mnoho nadšení pro radikální urbanismus, jiní si servítky nebrali a jejich vize působí dosti drasticky. Dlužno ovšem dodat, že se až tak neliší od podobných projektů stalinské éry, dokonce se zdá, že na ně autoři z období poválečné "sorely" přímo navázali. Nejlépe je to snad patrné na studiích prostoru náměstí Republiky, kde se samozřejmě již nepočítalo s Obecním domem, jenž měl ustoupit neoklasicistní architektuře monumentálních paláců.

Objevná knížka Miloše Hořejše přináší na třech stovkách stran množství kvalitních dobových plánů a fotografií, portréty hlavních protagonistů i důkladný poznámkový aparát. Zaplňuje tak jedno bílé místo v dějinách naší moderní architektury.

LN, 11. 1. 2014

Foto z knihy Protektorátní Praha a z archívu autora