Před časem mi volala jedna novinářka a ptala se, co říkám tomu, že známý Tančící dům na Rašínově nábřeží v Praze je na prodej. Odpověděl jsem, že by mne potěšilo, kdyby nový majitel této stavby, vzniklé podle projektu světoznámého americko-kanadského architekta Franka Owena Gehryho (*1929) a – jak sám říká Čechoslováka s jugoslávskými kořeny Vlada Miluniće (*1941), dům upravil a využíval pro kulturní účely.

Splnilo by se tak přání Václava Havla, který o podobném využití snil léta – ještě v době, kdy vedle secesního činžáku, kde tehdy bydlel, byla volná parcela po za války vybombardovaném domě. Už tehdy – na konci osmdesátých let - kreslil jeho kamarád Vlado Milunić své vize takové stavby, téma pak po sametové revoluci rozvíjeli i další architekti. Ovšem, tehdy to bylo jen takové nezávazné cvičení. Když pak na počátku devadesátých let pozemek od restituenta odkoupila holandská bankovní společnost Nationale-Nederlanden (NN; dnes součást firmy ING), zdálo se, že by se ten sen přece jen mohl vyplnit. NN byla totiž známa tím, že spolupracuje na svých projektech se slavnými architekty a výtvarníky a podporuje umění. Její tehdejší zástupce v Praze Pavel Koch, který byl českého původu, se v té věci angažoval.

Holanďané pak skutečně postavili v letech 1992-1996 poněkud výstřední dům, ale náplň byla zcela pragmatická: kanceláře. V přízemí byl sice malý bar a v nejvyšším patře vyhlídková restaurace s terasou, ale dosti luxusní, takže pro normální smrtelníky prakticky nedobytná. Zájemci o moderní architekturu tak měli smůlu, nezbývalo, než postávat na ulici a fotit z dálky. Jen málokomu se pak podařilo proniknout do jednotlivých pater, nájemci se tomu dosti usilovně bránili a já se jim celkem ani nedivím, místo práce by se věnovali průvodcovství. Dům, jehož dynamicky tvarované nárožní dvojvěží, připomínající autorům známý americký filmový taneční pár Ginger Rogersovou a Freda Astaira, však mezitím dosáhl světového věhlasu – a to navzdory tomu, že měl u nás i mnoho odpůrců. Přispěl k tomu i sám Gehry, který prohlašoval, že se jedná o jeho nejoblíbenější stavbu, Tančící dům si také před časem dal na obálku své velké monografie (přesto, že známějším objektem je třeba jeho Muzeum v Bilbau). Později se jeho a Milunićova stavba objevila na obálkách různých zahraničních průvodců po Praze – tedy už ne tradiční Hradčany, Karlův most nebo Staroměstská radnice. Nedávno jsem měl v Paříži v ruce obří luxusní publikaci Nejkrásnější města světa. Potěšilo mne samozřejmě, že je tam i Praha. Českou metropoli reprezentovaly dvě velké fotografie. Na té první – menší - byla dvojice rozesmátých mladých turistů na Karlově mostě s panoramatem Hradčan v pozadí (pravda, poněkud "umělecky" rozostřeným). A pak následoval druhý snímek: celostránková reprodukce Tančícího domu. Konzervativním čtenářům se to sice nemusí líbit, ale je to už tak – i historické město par excellence se zřejmě může chlubit současnou architekturou, je-li ovšem ta stavba neortodoxní a stojí-li za ní slavné jméno. Berme tedy jako fakt, že česká metropole má novou ikonu.

Jedna věc je vlastní architektura, druhá pak praktická využitelnost vnitřních prostor. A tady byl od počátku kámen úrazu Tančícího domu. Kanceláře v útlé budově byly malé, těžko využitelné, chodby připomínaly spíše lodní koridory (však také designérka dvou pater Eva Jiřičná použila vtipně v interiérech různé nautické prvky). Sám původní investor nakonec nepraktické prostory postupně opustil a přestěhoval své kanceláře do stavby na protější – smíchovské straně Vltavy, kterou pro ni navrhl další slavný architekt Jean Nouvel.

Současná změna majitele by tedy mohla přinést i změnu funkce. Pokud si vzpomínám, mluvíval kdysi Havel o literární kavárně, výstavním sále, tanečním studiu, knihovně a vyhlídkové restauraci. Jeden z uchazečů o koupi stavby se odvolává na můj výše zmíněný rozhovor a hovoří o muzeu designu, což také není od věci. Dovedu si představit třeba expozici současných uměleckoprůmyslových předmětů slavných tvůrců na české i světové scéně. Konečně i Gehry navrhoval nábytek – Havlovi kdysi věnoval své slavné papírové křeslo. Z toho dokonce vznikla i fáma, že český prezident sbírá židle slavných architektů, ti mu pak vozili a posílali své produkty, z čehož by se asi dala udělat pěkná výstava. Přimlouval by se ale i za tu literární kavárnu… Kulturní centrum v Tančícím domě je ovšem projekt, který bude muset být nejspíš dotován, ale to platí pro podobná zařízení všude ve světě.

LN, 24. 8. 2013

Foto Ester Havlová

A na závěr pozvánka na 3. letošní Psí vycházku. Trasa povede Štěpánskou ulicí tam a zpět, sraz tuto sobotu 31. srpna v 10 hodin na rohu Václavského náměstí a Štěpánské. Koná se, nebude-li pršet.

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998