Petřínskou rozhlednu jsem jako dítě miloval. Trochu jsem se bál stoupat po nezakrytém spirálním schodišti, kde dul vítr, ale odměnou byla skvělá vyhlídka z kabiny na věži. Připadal jsem si jako na vrcholu nějaké velehory, ač jsem se nacházel jen nějakých pětapadesát metrů nad zemí.

Věž byla samozřejmě inspirována svou o dva roky starší a pětkrát vyšší sestrou v Paříži. Když Eiffelovu věž (pozor, čte se „efelovu“, nikoli „ajfelovu“, neboť autor Gustave Eiffel byl Francouz, nikoli Němec) v dějišti světové výstavy stavěli, bylo to jen potvrzení impozantní cesty, kterou nastoupily kovové konstrukce v architektuře od sklonku osmnáctého století. Začalo to litinovými zábradlími, pak následovaly můstky (most přes řeku Severn v Anglii, 1779), poté altány a řetězové mosty, až v roce 1851 vyrostl v Londýně podle projektu Josepha Paxtona obrovský Křišťálový palác ze skla a litiny – novodobý div světa. Se svou délkou přes půl kilometru, výškou 40 metrů a výstavní plochou téměř sto tisíc metrů čtverečních musel tehdejší návštěvníky fascinovat. V Hyde parku vydržel až do nešťastného požáru v roce 1936.

Nebyli by to ovšem Francouzi, kdyby se nepokusili Britům něčím konkurovat. V druhé polovině devatenáctého století byla především zdokonalena metoda zkujňování železa (Siemens-Martinův proces, bessemerace), čímž bylo umožněno získat materiál mnohem pevnější než křehká litina. Alexandre Gustave Eiffel (1832-1923) si možnosti nového stavebního materiálu vyzkoušel nejprve jako inženýr mostních konstrukcí, ale navrhoval také majáky a konstrukci Sochy svobody, kterou, jak známo, věnovali Francouzi Američanům. Podílel se i na stavbě Panamského průplavu. Jeho nejznámější stavbou se ale stala až slavná Eiffelka – hlavní dominanta světové výstavy roku 1889. Přes tři sta metrů vysoká konstrukce byla daleko nejvyšší stavbou, jako kdy člověk do té doby sestrojil, a zůstala jí až do roku 1930, kdy byl dokončen mrakodrap Chrysler Building v New Yorku.

Eiffelova věž vyvolávala, jak známo, velké vášně a měla své skalní odpůrce i nadšené obdivovatele, jak už to u takových staveb bývá. Pro nás je důležité, že se do Paříže vypravila expedice Klubu českých turistů z Prahy, jejímž předsedou byl shodou okolností mladý architekt Vratislav Pasovský (1854-1924), absolvent pražské techniky i vídeňské umělecké akademie, kde byl žákem jednoho z nejvýznamnějších architektů devatenáctého století Dána Theofila Hansena. Pasovský byl předním představitelem historismu, ale železné konstrukce Eiffelovky a Haly strojů ho nadchly. Psal nadšené reportáže do Prahy a hned po návratu přesvědčoval kolegy, aby na připravované Jubilejní výstavě v Bubenči byly takové odvážné konstrukce využity. To se podařilo: hlavní dominantou areálu se v roce 1891 staly dvě na tehdejší dobu obrovské stavby architekta Bedřicha Münzbergera: Průmyslový palác a Strojovna (ta stávala v dolní – severní části Výstaviště, později byla demontována a v roce 1908 pak vznikla dle projektu Rudolfa Kříženeckého Nová strojovna na místě, kde je dnes Sportovní hala - Tesla aréna). Oba objekty byly kombinací tradiční zděné a železné konstrukce, podobně jako drobný reklamní pavilonek komárovské železárny Wilhelma von Hanau – tzv. Hanavský pavilon (architekt Otto Hieser; objekt byl později přenesený do Letenských sadů).

Sám Pasovský pak přidal ještě jednu perlu – v rámci Jubilejní výstavy navrhl rozhlednu na vrchu Petříně, k níž byla přivedena lanovka, stejně jako na letenský svah ke Křižíkově tramvaji směr Výstaviště. Železnou konstrukci věže navrhli inženýři František Prášil a Julius Souček. Montáž proběhla během šesti měsíců. Do horní vyhlídkové kabiny vedla dvě spirální schodiště a výtah. Stavba měla celkovou výšku 63 metrů a byla zakončena královskou korunou – samozřejmě ze železa. Ta byla nejspíš pozlacená a z dálky musela na slunci zářit jako světlo majáku. Moc bych se přimlouval za to, aby se na původní místo zase vrátila, tím spíše, že novodobý anténní nástavec už asi brzy nebude potřebný.

Petřínská měla několikrát namále. Naposledy v 70. letech, kdy se uvažovalo o její demontáži a na temeni Petřína ji měl nahradit moderní televizní vysílač. V té době už stará dáma chátrala a nakonec byla pro veřejnost na několik let uzavřena. V rámci Jubilejní výstavy v roce 1991 byla sice opět zprovozněna, ale kvalitní opravy se dočkala až před devíti lety (autorem rekonstrukce byl Václav Aulický – mj. architekt televizního vysílače na Žižkově). V přízemním pavilonu je dnes expozice Klubu českých turistů a bufet, v suterénu je pak připomenuto nadčasové dílo Járy (da) Cimrmana. Obnoven byl po několika desítkách let i výtah. Do ochozu v polovině výšky věže se lze dostat i na invalidním vozíku. A pokud vám tato připomínka Jubilejní výstavy 1891 nebude stačit, můžete v sousedství navštívit další tehdejší atrakci – dřevěný pavilon bratří Liebscherů s diorámou bojů Pražanů se Švédy a zrcadlovým labyrintem, který sem byl přenesen z Výstaviště.

A až budete stoupat na Petřínskou rozhlednu, vzpomeňte na architekta Pasovského. To on ji vymyslel, prosadil i navrhl, ale jaksi se na něj nějak zapomnělo…

Pozn.: Psí vycházka na Petřín zde.

Foto autor, archív a Jiří Wagner

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998