ARCHITEKTURA: Smutný osud pražských soch

Jsem rád, když se v našich městech objeví nové zajímavé výtvarné dílo, které oživí nějaký městský prostor (koneckonců na to téma jsem tu už před časem psal). Nedávno mne třeba v Opavě na Dolním náměstí potěšil Mravenečník Františka Skály, který kdysi stával v Praze vedle Rudolfina. Nejvíc takových zajímavých soudobých soch najdete v Liberci, tady dokonce existuje dlouhá tradice, kterou odstartovala v létě 1969 akce Socha a město. Z ní zůstalo pár věcí zachováno a péčí nadace Spacium bylo nedávno opraveno. Patří mezi ně i mobilní plastika Jiřího Nováka. Právě tento dnes již téměř devadesátník byl na konci padesátých let průkopníkem pohyblivých soch u nás. Na EXPO v Bruselu 1958 viděl výstavu známého amerického výtvarníka Alexandera Caldera a tak začal rovněž konstruovat plastiky, které se stále působením větru nebo vodního proudu proměňují. A já jeho díla obdivoval už od dětství. Jeden mobil stával na pražském Výstavišti, jiný byl na sídlišti Prosek, další na Jarově anebo před školou v Jablonci nad Nisou. Bohužel jen několik z nich přežilo do dnešních dnů, mnohé byly odstraněny buď za totalitní éry, neboť prý neodpovídaly představě o angažovaném uměleckém díle, jiné byly ovšem zničeny bez důvodu docela nedávno - například ten na Výstavišti (tahle oblast je zřejmě dokonalým pohřebištěm kvalitní architektury i plastik).

A teď je zřejmě ohrožena snad nejkrásnější mobilní socha Jiřího Nováka na pražském sídlišti Novodvorská. Jedná se o černá ocelová křídla, která vystupují z mělké vodní plochy a pomalu se pohybují pod tlakem větru. Plastika vznikla v 60. letech ve spolupráci s architekty Bořkovcem a Ježkem – autory sídliště. Městská část Praha 4 nyní představila studii úpravy, která už s plastikou nepočítá. Tak, jako většina Novákových děl, fungovala i bez speciální údržby po mnoho let. Je to o to překvapivější, že se v poslední době o plastikách našeho předního sochaře často mluví – sám jsem s ním předloni připravil pro Revolver revue rozsáhlý rozhovor, na hojně navštěvované výstavě Bruselský sen v Městské knihovně (nyní v Brně), připomínající éru přelomu 50. a 60. let, se objevily některé jeho práce a docela nedávno uvedla Česká televize dokument, v němž se kmitla i kašna s mobilem na Novodvorské.

Takový přístup ke kvalitnímu odkazu 60. let mi připadá nehorázný. Místo, abychom taková díla opatrovali, postupně je ničíme. Vím dobře, o čem mluvím. Oba mí rodiče byli sochaři a navrhli řadu děl do architektury. Postupně mizí jedno za druhým. Otcův bronzový prameník měl kdysi oživit sídliště Prosek. Kulturtrégr Šolta ho nedovolil osadit, a tak léta ležel v křoví, ale nakonec si ho nainstalovali sami obyvatelé ďáblického sídliště. Fungoval tam léta, pak někdo ukradl vnitřní strukturu s výtrysky, loni zmizelo i bronzové vajíčko. Matka kdysi do Bezručových sadů na pražských Vinohradech zhotovila bustu básníka Petra Bezruče. I ten před lety skončil ve sběru a s obnovou plastiky se už zřejmě nepočítá, ač by šlo odlitek udělat z další kopie, která je v Pantheonu Národního muzea. Ukradli i její další dílo – hlavu Milady Horákové na vyšehradském Slavíně, tam je už naštěstí nový odlitek.

Problém s krádeží kovových plastik někde pak řeší skutečně svérázně: radnice je raději sama preventivně odstraní. Tak byste marně hledali sochu Čtrnáctiletá od Karla Dvořáka v Kinského sadech nebo plastiku dívky Marty Jiráskové, která léta stávala u bazénku vedle Bruselské restaurace v Letenských sadech. Dnes jsou obě v depozitáři. Přitom už není problém udělat odlitky z plastu, který od bronzu nikdo nerozezná, nebo originální plastiku přikotvit tak, aby ji nebylo možno ukrást.

Pražský deník, 14. 1. 2009

Obrázky Jan Lukeš

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998