19.3.2024 | Svátek má Josef


ARCHITEKTURA: Šedé roky normalizace

4.12.2018

Pokračujeme v našem seriálu o vývoji české architektury od roku 1918 (minulý díl viz zde). Po sovětské okupaci v srpnu 1968 se poměry na československé architektonické scéně počaly pomalu měnit. Následující dvě dekády, označované za období tzv. normalizace, nebyly radostné. Především řada předních architektů se rozhodla odejít do zahraničí a pracovat ve svobodném světě. Některým z nich jsme ostatně věnovali nedávno samostatný článek (LN Orientace). Ti, kteří zůstali, se museli přizpůsobit poměrům. Svazy architektů (federální i republikové) ovládli dogmatici, kteří si začali vyřizovat účty s těmi, kdo neprošli prověrkami a angažovali se v předchozí éře. Silné osobnosti, jako byli Karel Prager, Karel Hubáček, manželé Vladimír a Věra Machoninovi nebo Jan a Alena Šrámkovi či Karel Filsak, Jan Bočan a další, se sice dál mohli dostat k zajímavým zakázkám, ale byli odsunuti do tzv. šedé zóny, to znamená, že se jejich práce téměř nepublikovala ani v odborném tisku a samozřejmě nedočkali se ani žádných poct.

Plastika Stanislava Libenského v Pakulu

Vratislav Růžička: Dispečink DP, Praha

O atypické zakázky sice nebyla nouze, nicméně témata byla jiná, než ve svobodnějších šedesátých letech. Šlo o budovy krajských nebo okresních výborů KSČ, obchodní domy Prior, Palác kultury (dnes Kongresové centrum) a zejména podniky zahraničního obchodu. Tyto administrativní paláce, budované zejména v Praze, představovaly zajímavé téma: penězi se nešetřilo a bylo dokonce někdy možné zadat provedení stavby zahraničním firmám, zejména z Jugoslávie, ale také třeba Itálie nebo Švédska. Zejména po požáru Veletržního paláce v Holešovicích, kde řada těchto podniků sídlila, se s novostavbami roztrhl pytel. Tak vznikly nadstandardní stavby, jako byl Motokov v Michli a Omnipol na Novém Městě (Zdeněk Kuna), Kovo v Holešovicích (Zdeněk Edel), Koospol ve Veleslavíně (Fencl – Franc – Nováček), Unipetrol ve Vršovicích (Dagmar Šestáková – Zdenka Nováková). Z obchodních domů vyniká Prior v Pardubicích od Růženy Žertové a dvě pražské stavby – Kotva (Vladimír a Věra Machoninovi a Máj (dnes My; John Eisler – Miroslav Masák – Martin Rajniš). Převládajícím stylem těchto budov byl brutalismus, který k nám dorazil s určitým zpožděním ze západní Evropy. Výše zmíněné stavby i řada dalších představovala dobrý standard, problém byla ovšem kvalita provedení a detail, pokud je ovšem nestavěly zahraniční firmy.

Časem k těmto nešvarům přibyly další, za něž ovšem architekti nemohou. Stavělo se v éře levných energií a domy nebyly dostatečně tepelně izolovány. Dnes mají tyto stavby velké tepelné ztráty a je třeba je zateplovat. Často se též využívaly materiály, které jsou dnes považovány za škodlivé, jako je azbest. Budovy rovněž nesplňují dnešní přísné normy, jejich provoz odpovídal dané době – např. obchodní domy nabízely své zboží ve velkých nečleněných sálech, zatímco dnes vyžadují firmy oddělené a uzamykatelné kóje. Leccos lze vyřešit, ale často za cenu velkých nákladů, a proto raději někteří dnešní vlastníci dávají přednost demolici a náhradě starého objektu novým, protože oprava se jim nevyplatí.

Jan a Alena Šrámkovi: Dům ČKD, Na Můstku, Praha

V totalitní éře se také velké finanční prostředky utopily v různých obskurních projektech, jako bylo budování obřího tajného krytu pro papaláše pod Pražským hradem (jeho první část vznikla již v Gottwaldově éře, pokračovalo se pak až za Husáka). Pro potřeby vedoucích funkcionářů KSČ a jejich sjezdů a zasedání byl vybudován pražský Palác kultury, lidově zvaný Lidojem nebo Bílá velryba. Zahraniční návštěvy byly zase ubytovávány v dnes už neexistujícím „hotelu“ Praha na Hanspaulce, který vznikl záborem městského parku a připomínal Titanik mezi bárkami - tedy rodinnými domky v této zahradní čtvrti.

Paneláky

Jisté oživení přinesl až konec osmdesátých let, kdy k nám pronikl postmoderní styl. Jeho vlajkovou lodí byla administrativní budova ČKD na Můstku v Praze od manželů Jana a Aleny Šrámkových. Osvěžením byly i barevné geriatrické areály dvojice Jan Línek – Vlado Milunić, postavené sice z běžných panelů, ale originálně poskládaných. Pravé sny architektů se ale odrážely spíše na výstavách, jako byla Malovaná architektura nebo Urbanita. Tam se meze fantazii nekladly. Jaký to ovšem kontrast s tím, co tehdejší době dominovalo – tedy s paneláky a sídlišti, které pronikly do každého města a obce a nakonec se začaly vlamovat i do historických jader, jak k tomu zavelel předseda národního výboru Bavor z Dietlova seriálu Muž na radnici. Místo oprav starého bytového fondu tedy velkoplošné asanace. Přes veškerou snahu architektů nějak sídliště i jednotlivé stavby zlidštit byla výsledkem paneláková šeď a jednotvárný urbanismus, jak to kongeniálně vystihla režisérka Věra Chytilová ve své Panelstory (což byl mimochodem film, který se v Praze nesměl v kinech hrát). Zdaleka ne vše, co v době tzv. normalizace vzniklo, je špatné. Stavělo se také metro nebo dálnice a šlo to – v direktivně řízeném státě a bez soukromého vlastnictví – rychleji než dnes.

LN, 3. 11. 2018
Foto Pavel Hroch

ZdenekLukes.eu

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998