Od podzimu minulého roku mají možnost lidé navštívit drobný, ale důležitý objekt v Praze. Jedná se o rodinný domek významného českého architekta a profesora Uměleckoprůmyslové školy Otto Rothmayera (1892-1966). Je to místo o to cennější, že souvisí také s dalšími osobnostmi, především architektem Jožem Plečnikem a fotografem Josefem Sudkem. První z nich vlastně stavbu inspiroval, druhý pak na její malé „kouzelné“ zahradě vytvořil svůj známý fotografický cyklus. Laskavostí rodiny dnes patří drobná stavba z konce dvacátých let na břevnovských (a střešovických) Bateriích (U Páté baterie 50/896) Muzeu hlavního města Prahy, které spravuje i nedalekou Müllerovu vilu od Adolfa Loose a Karla Lhoty. Domek prošel rekonstrukcí, která byla zahájena ještě v době, kdy byla správcem objektu další instituce – Galerie hlavního města Prahy, která zase provozuje další vilový objekt – dům s ateliérem Františka Bílka na hradčanských baštách. Později si obě kulturní instituce dům po vzájemné dohodě předaly. V té době už ale došlo k nevratným zásahům jak do stavby samotné, tak i do mimořádně cenné zahrady.

Než se tím budeme zabývat, musíme si ale autora a majitele a vlastně i dům samotný představit. Rothmayer byl žákem Plečnikovým z pražské Uměleckoprůmyslové školy. Později s ním spolupracoval na úpravách Pražského hradu a vzhledem k tomu, že už rok po jmenování hradním architektem se Slovinec stěhoval z Prahy zpět do rodné Lublaně a pro Hrad pracoval vlastně na dálku, byl jeho mladý žák klíčovou postavou. On dohlížel na výrobu exaktních modelů všech detailů, které se zhotovovaly dle Plečnikových nákresů, on pak byl u provádění definitivních prací, a byl proto takovým styčným důstojníkem mezi „Masarykovým“ Hradem a „Plečnikovou“ Lublaní. Po roce 1930 pak pracoval na některých tématech samostatně. To se týká adaptace Tereziánského křídla Starého královského paláce, tzv. Rothmayerova sálu a Klínové chodby propojující Plečnikovu Sloupovou síň se Španělským sálem v Západním a Severním křídle Nového královského paláce, nebo tzv. Karnaku, který vzal zasvé při Cubrových úpravách Hradní obrazárny v šedesátých letech. V hradním areálu Rothmayer dále navrhl tzv. druhý presidentský výtah, a projektoval další drobné intervence v interiérech, navrhl památníčky padlým z druhé světové války a předesignoval Klárovu vilu na Opyši. V oboře Hvězda navrhl – spolu se svým učitelem – drobný objekt studánky, jež byla součástí Hradního vodovodu, a v Lánech projektoval budovu lesní správy. Byl autorem některých oltářů v Plečnikově vinohradském kostele a také dvou domků – víkendové vilky sochaře Hátleho, která už neexistuje, a právě svého vlastního domu v Břevnově. Inspirací mu byly domky z losové akce navržené Plečnikem u lublaňského stadionu. I tam najdeme válcové schodiště připojené k hranolu stavby. Mimochodem, stejný motiv zdobí i poslední zbylý dvojdomek tzv. úřednické kolonie při Kafkově ulici v Dejvicích, projektovaný dalšími Plečnikovými žáky Václavem Ložkem a Františkem Novákem. Po válce Rothmayer krátce vedl ateliér na Umprum, než musel školu z politických důvodů opustit, podobně jako Pražský hrad. Věnoval se pak zejména drobným úpravám sakrálních staveb a výstavám.

Jeho domek se stal místem setkávání přátel, včetně Sudka, Plečnikových a Rothmayerových žáků, teoretika umění Zdeňka Kirschnera nebo skláře Reného Roubíčka, jehož plastiky zdobily zahrádku, stejně, jako četné prvky, jež si architekt přinesl z Pražského hradu. Po vzoru svého učitele a jeho lublaňského domu (mimochodem nedávno opraveného) z nich sestavoval uvnitř vilky i na zahradě rafinované kompozice. Sám si vzpomínám z jedné dávné návštěvy, že na každém stupni spirálního schodiště stály různé předměty. Zahrada jich byla plná a kouzlo zvyšoval i fakt, že byly z části zarostlé travou a keři. Důležitou roli sehrávala i voda z kašen. Výsledkem byla těžko popsatelná harmonie... Už tehdy mne napadlo, že to vše je třeba v budoucnu pečlivě hlídat, jinak kouzlo vyvane. Upozorňoval jsem na to před rekonstrukcí, ale mám obavy, že marně. Tvrdý přístup, zaviněný spíš neznalostí, než záměrně, génia loci nenávratně zničil. Zmizel živý plot, který odděloval Rothmayerův svět od okolí, byly vykáceny mnohé dřeviny, které kdysi s láskou zasadil dle promyšlených kompozičních záměrů. Tam, kde pečlivě po léta sestavoval kamennou mozaiku z hradních fragmentů, vznikla mrtvá dlažba. Já vím, byly vysazeny nové stromy a keře, ale někdejší atmosféru se sotva už podaří obnovit.

Původní stav naštěstí zachycují nejen Sudkovy slavné fotografie, ale i snímky pana Richarda Homoly, který chodil z vlastní vůle dokumentovat stav ještě před rekonstrukcí. Používal stejnou fotografickou techniku jako Sudek – tedy krabicový fotoaparát na deskové velkoformátové a samozřejmě černobílé fotografie. Ty ilustrují dnešní článek a jistě lépe vystihují, co jsem se tu snažil popsat. Památková péče je unikátní obor a neměla by se ani v architektuře zúžit jen na pouhé opravy bez hlubších znalostí všech souvislostí. Navzdory výše řečenému návštěvu Rothmayerova domku doporučuji. Zachoval se z velké části i působivý, byť vcelku prostý interiér. A na závěr upozorním na jeden drobný detail. Jindy standardizované popisné číslo na uličním průčelí je tentokrát unikátní – design číslic je Plečnikův a jeho žák červenou tabulku vytvořil speciálně pro svou stavbu.

LN, 6. 2. 2016
Foto Richard Homola (černobílé) a autor článku (barevné)

A ještě pozvánka na přednášku o moderní architektuře Královských Vinohrad do Grand Café Orient v kubistickém domě U Černé Matky Boží, koná se ve čtvrtek 11. února v 19 hodin (www.grandcafeorient.cz).