Po ulici Dukelských hrdinů v Holešovicích-Bubnech

Edel - Parkhotel

Za krásného pozdně letního počasí jsme v sobotu dopoledne vyrazili od Výstaviště směrem k Vltavě ulicí Dukelských hrdinů, která se dříve jmenovala Bělského. Zprvu je zastavěna jen z jedné, východní strany domovními bloky, naproti na straně západní byly provizorní pavilony Výstaviště. Nyní tam stojí budova ministerstva vnitra a Parkhotel. Tato cenná stavba (1959-1967) byla navržena dvěma Fragnerovými žáky z AVU Zdeňkem Edelem a Jiřím Lavičkou. Na dobu vzniku byl hotel neobyčejně moderní, už jeho vyzdvižení nad terén na bílých pylonech je efektní. Nyní byl obnoven původní postbruselský interiér (kdysi se na jeho návrhu podílela i Alena Šrámková) a vypadá to pěkně. Krásné je i logo ve tvaru koníka, tvořící současně písmena PH – dílo Jiřího Rathouského. Do hotelové haly jsme nahlédli. V protějších blocích je hned na začátku konstruktivistický rohák s restaurací Valcha od Rudolfa Eislera nebo trojice zdobných secesně-historizujících domů stavitele Františka Stárka s freskami (Heřman z Bubna ad.).

Veletržní palác

Ovšem, pak je tu na západní straně obrovitý Veletržní palác (měly být původně dokonce dva) od Plečnikova žáka Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla z let 1924-1928, jehož konstruktivistické průčelí obdivoval po dokončení i Le Corbusier. Po požáru byla budova Hubáčkovým SIALem rekonstruována pro NG – sbírku moderního umění, ale myslím, že vhodnější náplň by byla technické muzeum – k účelu prezentace strojírenských výrobků byl Palác vzorkových veletrhů konečně kdysi postaven a připomínám, že v něm byly obchody, pošta a dva biografy, ten větší byl nejhezčí v Praze. Dnes je tam kromě NG alespoň kavárna a divadlo (v nikdy nedokončeném dalším plánovaném kinosále). Na střeše paláce byla slavná vyhlídková restaurace.

Zeyer

Kulisa

Naproti zaujme neorenesanční dům s věží, což je ovšem kašírka, dům na počátku devadesátých let zbourali, postavili nový a před to nakašírovali kopii původní fasády. V dalších dvou blocích na západní straně jsou tři nárožní domy ve stylu české neorenesance s dramatickou dekorací (zčásti keramickou, zčásti freskovou) od Jana Zeyera – bratra básníka Julia Zeyera.

Romováček

A jsme u Strossmayerova náměstí, kde je hezký secesní rohák stavitele Josefa Vaňhy (snad od Bedřicha Bendelmayera?). Náměstí dominuje kostel sv. Antonína – snad poslední neogotická sakrální stavba v Praze, dokončená v roce 1911. Navrhl ji Mockerův asistent František Mikš. V jedné z věží je zavěšen Zvon svobody, který dostal TGM od svého amerického kolegy WW. Nároží třídy Milady Horákové – dříve Belcrediho – tvoří neorenesanční palácový dům s věží od Václava Romováčka a budova Bubenské záložny, postavená Aloisem Potůčkem (pohybujeme se stále v katastru obce Bubny, později propojené s Holešovicemi, společně tvořily Prahu VII a už v 70. letech XIX. století byly připojeny k Velké Praze; od roku 1960 jsou součástí Prahy 7).

Zpět do ulice Dukelských hrdinů. Na záložnu navazují dva pozdně secesní domy Ohmannova žáka z Umprum Aloise Masáka, pak je tu dvojice funkcionalistických domů s garážemi (bývaly v nich sanitky), postavených Františkem Voráčkem v roce 1939 dle projektu neznámého architekta. Naproti zaujme další funkcionalistický rohák, tzv. „parník“ od Jana Šebánka. A zbývá už jen budova bývalé Dělnické úrazové pojišťovny, později Státní plánovací komise, dnes Konsolidační banka (a taky je tu v nájmu radnice Prahy 7), dílo Kotěrova žáka z Umprum a Ohmannova z vídeňské Akademie Jaroslava Rösslera z poloviny 20. let ve stylu moderního klasicismu. Soutěž ovšem tehdy vyhrál docela avantgardní návrh Oldřicha Lisky. Naproti – na západní straně – stojí drobný objekt bubenských lázní od přednosty Stavebního úřadu Františka Velicha z roku 1904. Tady naše putování skončilo.

Psí vycházníci

Minulá Psí vycházka viz zde.

Foto autor a Jan Vlačiha