Připomínka známých pražských požárů od Národního divadla až k Průmyslovému paláci

Požáry děsily obyvatele Prahy po staletí. Šířily se zpravidla bleskovou rychlostí a často jim padly za oběť stovky budov. Nevyhnuly se jim však ani moderní stavby, i když dřevo nahradily odolnější materiály. Ostatně platí to i dnes, nedávný požár části střechy Národního muzea je toho důkazem.

Pojďme si nyní ty nejznámější katastrofy za posledních 150 let v naší metropoli připomenout. Začneme samozřejmě tou, která postihla právě dokončovanou budovu Národního divadla, pýchy tehdejší architektury. Budova na nábřeží Vltavy byla postavena podle vítězného soutěžního návrhu Josefa Zítka, jemuž asistoval Josef Schulz. Byla to skutečně velkolepá stavba, ač byla zbudována na stísněném pozemku. Na její výzdobě se podílela plejáda nejlepších umělců té doby. Požár, který vypukl v roce 1881 na střeše, zřejmě vznikl nešťastnou náhodou, i když se spekulovalo o úmyslu a v podezření byli zejména pražští Němci, kteří prý Čechům krásnou scénu záviděli. Stavba byla z velké části zničena, ale budovatelé nerezignovali a v poměrně krátké době dvou let ji nejen opravili, ale ještě vylepšili. Na těchto pracích už se Zítek nepodílel, byl zatrpklý, neboť mu bylo vyčítáno, že budovu špatně navrhl. Dokončil ji tedy jeho spolupracovník, který stavbu oproti původnímu stavu ještě prodloužil o tzv. Schulzův dům.

Série požárů postihla Prahu dne 14. února 1945 po nešťastném americkém náletu, kdy vyhořelo celkem 183 domů zejména v katastru Nového Města a Královských Vinohrad. Například i ta, která stála na místě dnešního Tančícího domu. Mnohem cennější byla vinohradská synagoga nebo středověký kostel Panny Marie v Emauzích, jenž přišel o dvojici neogotických věží. Ty nahradily v polovině šedesátých let dvě bílé betonové skořepiny, zbudované dle vítězného soutěžního návrhu architekta Františka Marii Černého. To je dle mého názoru velkolepé dílo, architektonicky zajímavější, než jejich předchůdce.

Známý je i požár, který během pražského povstání na sklonku války postihl Staroměstskou radnici. Ta katastrofu jakž takž přežila, byť s mnoha šrámy. Třeba svatí, kteří rotují na orloji, jsou kopie vytvořené Vojtěchem Suchardou. Za své vzalo neogotické křídlo, navržené v devatenáctém století vídeňskými architekty Peterem Nobilem a Paulem Sprengerem. To Pražany až tak nemrzelo, neboť stejně už od konce XIX. století počítali s jeho náhradou, na což bylo vypsáno nemálo soutěží. Paradoxně se nejen nic nového nepostavilo, ale malý fragment původní stavby je tu dosud. Na sklonku války vyhořela i renesanční Míčovna Pražského hradu.

Požáry samozřejmě ničily hlavně dřevěné stavby, k nejohroženějším patřily i divadelní arény. V roce 1946 jistý Karel Štoll, defraudant peněz z divadelní pokladny, zapálil populární divadlo Uránie, postavené původně v roce 1898 na Výstavišti v Bubenči v rámci Výstavy architektury a inženýrství slavným Osvaldem Polívkou. Byla to mimochodem jedna z prvních secesních staveb v metropoli. Divadlo bylo později rozebráno a přesunuto o kus dál do Holešovic (dodnes je tu ulice U Uránie).

Veletržní palác

A dostáváme se do žhavé současnosti. V živé paměti nás starších je děsivý požár Veletržního paláce – jedné z největších konstruktivistických staveb v Evropě, postavené dle vítězného soutěžního návrhu architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse v letech 1924-1928 opět v Holešovicích. Snad šlo tehdy v srpnu 1974 o nešťastnou náhodu, i když pak udivilo, v jak krátkém čase si podniky zahraničního obchodu, tedy nájemci paláce, dokázaly vybudovat nová honosná sídla v různých částech metropole. Živel tu měl snadnou práci – do výstavních sálů byly vestavěny provizorní příčky, kanceláře byly napěchovány spisy. K nebývale rychlému rozšíření ohně přispěl silný vítr. Hasiči nedokázali účinně čerpat vodu z hydrantů ani blízké Vltavy, a tak byla výsledkem totální devastace cenné památky. Naštěstí požár vypukl v noci a nikdo nepřišel o život, včas se podařilo evakuovat i populární premiérové kino Veletrhy, kde se zrovna hrál americký trhák Mackennovo zlato. Palác pak vděčí za to, že nebyl zbourán, tehdejšímu řediteli Národní galerie Jiřímu Kotalíkovi. Aby však dobře sloužil svému novému účelu – tedy jako galerie moderního umění - bude ovšem zřejmě ještě muset projít dalšími adaptacemi.

Bruselský pavilon

A na závěr ještě tři požáry vzniklé na pražském Výstavišti v nevelkém rozpětí let 1991-2008. Postupně vyhořel jeden z klenotů československé moderny – tzv. Bruselský pavilon, nejúspěšnější světová stavba z EXPO 1958 v Bruselu, na počátku šedesátých let přenesená do Prahy (autory jsou František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný). Moc bych se přimlouval, aby byl v dolní části areálu vybudován znovu. Beru ho jako symbol konce stalinismu v naší zemi. Alespoň restaurace přežila, neboť ji po transferu umístili do Letenských sadů (neslouží však svému původnímu účelu a jsou v ní kanceláře). V roce 2005 vyhořelo – opět za nevyjasněných okolností – jen šest let staré dřevěné divadlo Globe, inspirované obdobnou alžbětinskou scénou v Londýně. Architekty této letní scény byli Jindřich Smetana a Tomáš Kulík. No, a do třetice Výstaviště, provozované společností Incheba: západní křídlo Průmyslového paláce, revoluční stavby ze skla a železa z Jubilejní výstavy 1891 (arch. Bedřich Münzberger) lehlo v říjnu 2008 popelem, opět nejsou příčiny zcela objasněny...

Průmyslový palác

LN, 20. 2. 2016
Foto archív autora