V Západočeské galerii v Plzni si bude do 7. února možno prohlédnout výstavu architekta Hanuše Zápala (*1885), jedné z klíčových osobností meziválečné plzeňské architektonické scény. Expozici pečlivě připravenou znalcem jeho díla architektem Petrem Domanickým, doprovází rozsáhlá publikace Hanuš Zápal 1885-1964 Architekt Plzeňska (vydali ZČG a Starý most v roce 2015, 270 stran).

Zápal - Pikovo gymnázium

Jsou projektanti, jejichž stavby najdeme v mnoha městech ba dokonce i v různých zemích. A pak jsou takoví, jejichž dílo je soustředěno jen do určitého regionu. Výraz „lokální architekt“ ale nezní příliš dobře, má prostě pejorativní přídech, a to zejména tehdy, jsou-li jeho návrhy a stavby kvalitní a obstály by kdekoliv jinde. To je i Zápalův případ. Koneckonců šlo o žáka Josefa Schulze a Rudolfa Kříženeckého z pražské techniky, nadaného kreslíře, který prošel mj. praxí v ateliérech slovutných architektů Jana Kouly, autora rekonstrukce renesanční plzeňské radnice, nebo Antonína Balšánka, spolutvůrce pražského Obecního domu.

Po této náročné učednické éře začal Hanuš Zápal pracovat v plzeňském stavebním úřadě a tak se záhy dostal k zakázkám městských staveb, zejména školních budov. V jeho ateliéru ale vznikly i návrhy rekonstrukcí památek, budovy krematoria, rodinných domů, školních statků, sanatorií, družstevních a činžovních domů i rekreačních budov. Připočtěme i drobnou architekturu pomníků a hrobek a samozřejmě soutěžní projekty. Zápal patřil ke generaci Bohumíra Kozáka, Kamila Roškota, Josefa Chochola, Oldřicha Tyla, Ladislava Machoně nebo Rudolfa Stockara, tedy vesměs projektantů, kteří začali svou tvorbu v éře secese a kotěrovské moderny, případně i kubismu, ale její těžiště spadá až do meziválečného období, pro něž jsou rovněž příznačné četné stylové proměny. Vlastně měli tihle pánové štěstí, mohli si vyzkoušet různé formy od tzv. národního dekorativismu, přes moderní klasicismus, cihelný racionalismus, až po konstruktivismus nebo funkcionalismus. K těmto avantgardním trendům ovšem nedospěli všichni, a pokud přece ano, nebylo to pro ně tak jednoduché, protože ve středním věku již nestáli v čele vývoje, spíše doháněli vlak, který už řídili představitelé mladší generace.

Zápal - Masarykova škola

Procházíte-li se po plzeňských ulicích, narážíte na Zápalovy stavby doslova na každém kroku a jde o díla zpravidla nepřehlédnutelná. K těm nejstarším patří budova Obchodní akademie v neoklasicistním stylu, navržená ještě před první světovou válkou, dále tzv. plzeňský mrakodrap, což je drúza domů ve stylu dekorativismu, zakončená nástavbami ve tvaru koruny poblíž Wilsonova mostu. V centru se nachází také mohutná budova divadelních dílen, zakončená bazilikální střechou. Pak je tu řada školních staveb. Ty nejstarší ještě ve stylu národního dekorativismu s prvky doznívajícího kubismu (Masarykovy a Benešovy školy z počátku dvacátých let). Vždy mne fascinoval i městský bytový dům v Úslavské ulici s prvky z režného zdiva v kombinaci s umělým kamenem, který je ekvivalentem domů Kotěrova žáka Jaroslava Vondráka v Praze-Bubenči a Dejvicích. Asi nejznámější Zápalovou plzeňskou prací je krematorium s kolumbáriem v areálu městského hřbitova. Jako poloviční Opavák nesmím zapomenout na jeho Zemědělskou školu v této slezské metropoli. Z pozdní tvorby bych ještě rád upozornil na zdařilý konstruktivistický objekt Pikovy měšťanské školy a českobratrský kostel v Kralovicích.

Zápal - Krematorium

Bohužel některé Zápalovy stavby byly v minulých letech zbořeny, a to navzdory úsilí řady osobností, které marně poukazovaly na jejich význam. To byl třeba případ městských domů sociální péče s průčelími, dekorovanými geometrickými obrazci ve stylu Gočárovy pražské Legiobanky, nebo sokolského pavilonu. Obě budovy zmizely v průběhu devadesátých let. Boj za jejich záchranu vedla také skupina mladých plzeňských historiků umění a architektů (patřil k nim i autor publikace a výstavy Petr Domanický), kteří přijali příznačné jméno Zapálení a později se angažovali i v dalších kauzách. Dobře totiž věděli – zřejmě na rozdíl od mnoha plzeňských radních – že západočeská metropole patří k důležitým centrům moderní architektury. Stojí tam první secesní domy na našem území od Wagnerova žáka Františka Krásného, v Plzni pracoval světoznámý vizionář Adolf Loos, jsou tam budovy navržené Antonínem Balšánkem, Aloisem Čenským, Aloisem Dryákem, Kamilem Hilbertem, Ladislavem Skřivánkem, Fritzem Lehmannem, Františkem Roithem, Gustavem Paulem, Josefem Špalkem, Václavem Neckářem, Miladou Pavlíkovou-Petříkovou, Bohumilem Chvojkou a mnoha dalšími významnými představiteli české moderní architektury.

Hanuš Zápal zemřel v roce 1964, pochován je v rodinné hrobce v Rakovníku, kterou sám navrhl.

LN, 30. 1. 2016
Foto z knihy Radovan Kodera a archív Petra Domanického