Letos uplyne 90 let od jmenování slovinského projektanta prof. Josipa Plečnika (1872-1957) architektem Pražského hradu (ve skutečnosti přišlo o něco později, se zpětnou platností, ale de facto od roku 1920 začal tento respektovaný umělec pracovat na revitalizaci hradního areálu). Jak víme, navrhl nové řešení Jižních zahrad (zahrady Rajská a Na Valech), upravil zahradu Na Baště, První, Třetí a Čtvrté nádvoří, dále navrhl Masarykovu vyhlídku s vinicí na severní hraně Jeleního příkopu. A konečně projektoval interiér Sloupové síně v severním hradním křídle a byt prezidenta Masaryka rovněž v Novém královském paláci. Relativně drobnou prací pak byly interiérové úpravy v Královském letohrádku.

Všechny tyto práce můžete v areálu vidět dodnes (s výjimkou některých interiérů). Většinou se zachovaly nebo jim byla po roce 1989 vrácena původní podoba – naposledy se to týkalo otevření zazděných arkád pod zahradou Na Baště v loňském roce. Nyní se chystá zbourání tzv. Husákovy trafostanice v zahradě Na Baště, kde bude alespoň zvenku obnoven Plečnikův pavilonek, zv. Ptačinec. Pak už zbývá jen úprava v 60. letech přestavěné vyhlídkové terasy pod Býčími schody a rehabilitace jeho nadčasových úprav bude u konce.

Méně už se ví o Slovincových plánech, které zůstaly jen na papíře. Týkaly se vlastně vesměs úprav přístupových cest, a často proto překračovaly hranice hradního areálu. Tam ovšem už hradní exteritorialita nezasahovala a architekt se tak dostával do konfliktu se Státní regulační komisí a zejména jejím významným členem Antonínem Engelem (mimochodem rovněž žákem prof. Otto Wagnera z vídeňské umělecké akademie). Ten projektoval urbanismus Nových Dejvic a měl vlastní představy o řešení severního hradního předpolí. Plečnik rovněž válčil s Klubem Za starou Prahu a dalšími konzervativními spolky. Vzhledem k tomu, že tyto studie širších vztahů se rodily z iniciativy prezidenta až na prahu 30. let, kdy už Masaryk neměl mnoho elánu, aby svého projektanta bránil (a jeho dcera Alice zase neměla takovou autoritu), rozhodl se nakonec slovinský architekt tyto práce vzdát a nakonec na post hradního architekta rezignoval.

Pojďme se tedy na některé Plečnikovy nápady podívat podrobněji a zkusme si představit, že by byly provedeny. Ublížily by Praze?

Nová třída při severním okraji hradního území měla vést ve stopě ulic Mariánské hradby a navazující Jelení. Plečnik naznačoval, že by na jejím konci mohla být nějaká dominanta. Měla tudy vést alej stromů. Ta tu také je (nedávno byla obnovena), ale jen na Mariánských hradbách. Prodloužení stromořadí do Jelení ulice by nemělo být problémem (hovořilo se o nutnosti přemístění elektrického kabelu, ale to by se snad dalo provést). Alej by bezesporu tomuto území mezi zdí Lumbeho zahrady a zbytky bastionů slušela a nebránila by ani automobilové, ani tramvajové dopravě.

Dalším nápadem bylo obnovení Prašného mostu přes Jelení příkop a tím i scelení této zelené cézury. Plečnik dokonce navrhoval mosty dva (a v rodné Lublani si dokonce vyzkoušel i trojmostí). Vycházely by z jednoho bodu, ale svíraly by ostrý úhel: jeden by ústil před severní Pacassiho branou, druhý by vedl přes tzv. Slévárenský dvůr přímo na Třetí nádvoří ke vstupu do katedrály – tedy symbolicky profánní a sakrální vstup do Hradu. Nápad se nelíbil památkářům a stavba mostu by byla asi nad síly hradní kanceláře – bylo by třeba odtěžit mohutný val, kterým byl kdysi původní most zasypán. Myšlenka nového mostu – tentokrát v západnější poloze – byla mimochodem oprášena v 60. letech. Architekt Karel Prager navrhoval betonové monstrum, ústící do prostoru mezi Prvním nádvořím a Arcibiskupským palácem. Dnes problém propojení obou částí příkopu vyřešil tunel, vedený napříč valem Prašného mostu.

Ve srovnání s těmito stavbami by byl drobným, ale efektním prvkem mělký bazén v Chotkových sadech pod Královským letohrádkem (Belvederem). Renesanční stavba by se odrážela ve vodní hladině. To byl hezký nápad a jistě i dnes bez problémů proveditelný.

Největší zásah připravoval Plečnik v jihovýchodní partii hradního předpolí. Šlo o nové trasování Chotkovy silnice z Klárova na Hrad. Architekt navrhl v roklině mezi svahem Chotkových sadů a Svatováclavskou vinicí elegantní smyčku, takže by návštěvník vystoupal nahoru, přičemž by se před ním postupně otevíralo panoráma města. Estakáda by byla vyzdvižena nad terén mohutnými pilíři. Automobily by tudy nejezdily – pro ty navrhl tunel z Klárova na Letnou. Součástí projektu byla i úzká lávka, spojující prostor Opyše pod východní hradní branou s Chotkovými sady. Lávka by zároveň vytvářela jakousi symbolickou bránu do dolního Jeleního příkopu. Celý projekt byl také plasticky dokumentován na sádrovém modelu, který je dnes uložen v Plečnikově ateliéru v Lublani.

Nápad to byl krásný. Dnes je Chotkova neustále plná aut a tramvají, nejsou tu ani chodníky pro chodce (pro cyklisty je tu nově vymezen úzký pruh, ale já bych jízdu po něm považoval za pokus o sebevraždu) a chcete-li se dostat do Jeleního příkopu, musíte použít stezky na kaskádových zdech pod vinicí. Užitečná by jistě byla i ta lávka, spojující dva hradní hřbety.

Z dnešního pohledu se zdá, že kdysi kontroverzní vize slovinského architekta měly něco do sebe. Zapadaly do jeho ideje doplnit pestrou hradní stylovou mozaiku o díla nadčasová, vycházející z principů mediteránní antické architektury. Neměl to však být žádný studený klasicismus. I proto měl Plečnik takový respekt u mladých avantgardistů. Stojí zato také znovu připomínat, že všechny práce pro Hrad dělal zadarmo.

LN, 24. 4. 2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998