Nad nápadem uspořádat v Praze olympijské hry jsem od počátku kroutil hlavou. Byl jsem však klidný, protože mi bylo jasné, že supergigantismus těch nadcházejících – v Pekingu – lidi tak ohromí, že jim snad dojde, kdo se dnes o takový podnik může ucházet. A taky, že už dávno nejde o nějaké sportovní výkony. Je to záležitost státní propagandy, reklamy, byznysu. Jistě i ekonomická, protože desítky sportovních areálů pro statisíce diváků může bez problémů využít jen mnohamiliónová metropole.

Ovšem, mluvilo se o návratu k původní myšlence, o skromné olympiádě a podobně. To už ale není možné. Snad někdo jednou vytvoří jakési paralelní hry, které všechen ten patos, to megalomanství, falešný patriotismus a reklamu zavrhnou, a možná získá na čas i přízeň znuděného publika. Snad dokonce dojde i k zániku her současného typu, protože už nikdo nedokáže opulentnost těch předchozích překonat a podnik se zadáví z obžerství. Obávám se ale, že pak se bude celý cyklus znovu opakovat.

Prozatím snad postačí, když si představíme hry současného typu, konané v Praze. Pro pouhých čtrnáct dní (!) euforie vzniknou stavby, s nimiž si nebudou příští generace vědět rady. Kdo bude hrát fotbalová utkání na stadionu s hledištěm pro sto tisíc diváků? Na tribunách se sejde pár tisícovek fanoušků, jinak bude kotel prázdný… Kdo bude o tato zařízení pečovat? K čemu budou sloužit jednoúčelové arény pro u nás nepříliš populární sporty, jako je třeba pozemní hokej? Dovedu si představit, že olympijská vesnice (to je ovšem pěkný eufemismus – jde vlastně o město) bude změněna třeba na studentské koleje, ale co s tiskovými centry, jednorázově budovanými terminály, rychlodrahami, parkingy poté, až sportoviště osiří? Některé představy o dalším využití jsou značně naivní: ano, je možné např. v Letňanech vytvořit obří výstavní areál. Ale založit tradici nového veletrhu je dnes v Evropě, přesycené obdobnými aktivitami, prakticky nemožné. Kromě toho je éra velkolepých výstav v dnešní době internetu již za zenitem.

Já vím, každému soudnému člověku je tohle jasné už od začátku. I krajská města (a po nich i ta okresní) neskočila na vějičku pořádání některých soutěží. Možná první okouzlení nad představou, jak se třeba v Benešově koná závod lukostřelců, mohla několika naivním radním zamotat hlavu. Ti chytřejší ale pochopili, že jde hlavně o peníze z městského rozpočtu, a hned se distancovali. Přesto hlavní město vyhodilo několik desítek miliónů ze své kasy na zfušovaný pokus o olympijskou kandidaturu, přičemž defétisticky tvrdilo, že vlastně o nic nejde, stejně to nedopadne… Z toho ovšem jasně plyne, že ve skutečnosti šlo o jakousi hru s občany. Ti o olympiádu většinou stejně nestojí, ba rozumnější se jí přímo obávají, ne-li děsí. Teď – tváří v tvář megalomanii čínských her – zavládlo v Praze ticho. Chvála Bohu.

Psáno pro ČRo – Rádio Česko

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998