Známá pražská budova na nároží Národní třídy a Spálené ulice, postavená na počátku 70. let minulého století jako obchodní dům Prior Máj (viz též zde) a nyní patřící řetězci Tesco, byla v říjnu na návrh hodnotící komise Ministerstva kultury zařazena do seznamu nemovitých památek. Pro mnohé je to jistě překvapení, neboť tuto stavbu vnímají jako příklad arogantní komunistické architektury. Jednoduchý kvádr je pro ně rušivým prvkem v galerii stylově pestrých dominant Národní třídy – barokním kostelem sv. Voršily nebo Národním divadlem počínaje, zdobnými secesními paláci a artdecovou Adrií nebo funkcionalistickými domy konče.

Poučenější publikum však stavbu vnímá jinak. Ví, že projekt Máje vznikal v prestižním Hubáčkově atelieru libereckého Stavoprojektu, kde se vždy objevovalo něco zajímavého, a to navzdory režimu. Trojici autorů Johnu Eislerovi, Miroslavu Masákovi a Martinu Rajnišovi šlo o vytvoření jednoduchého kubusu, který se směrem do ulice uzavírá (až na horní transparentní patro s vyhlídkovou kavárnou), ale směrem do malé piazetty se stanicí metra naopak otevírá působivou skleněnou fasádou, za níž pulsuje život na eskalátorech. Tento efektní motiv, který jsem vždycky oceňoval, už bohužel téměř nefunguje, protože skla byla opatřena tmavými fóliemi, a v blízké budoucnosti bude ztracen zcela, neboť prostor nad stanicí metra vyplní novostavba. Velké nečleněné prodejní prostory byly tehdy u nás také novinkou. Samozřejmě můžeme diskutovat nad samotným záměrem – totiž vybudovat v rušném centru velký obchodní dům. To nedávno kritizoval např. Milan Knížák, ale přiznám se, že mně to nikdy nevadilo – naopak, ne každý má chuť jezdit za nákupy do megastorů v pražských satelitech. Navíc bych právě na Národní třídě preferoval obchodní prostory před administrativou nebo hotely, které centrum spíše umrtvují. Tím nechci říci, že budovu považuji za bezchybnou. Výhrad bych měl dost, navzdory faktu, že stavbu provedla švédská firma, což bylo tehdy výjimečné.

Myslím, že architekti tehdy nepříliš dobře zvládli nároží stavby, která nestojí někde v zapadlé uličce, ale v rušném centru. Vadí mi příliš úzké eskalátory i nepohodlné pevné schodiště, poddimenzované výtahy (na celou obrovskou budovu jen dva!). Kdysi módní velkoprostorová schémata jednotlivých podlaží navíc ztěžují orientaci. Proto mne nepřekvapuje, že majitel domu chce interiéry rekonstruovat do přívětivější podoby. Ostatně má na to plné právo, vždyť si ho legálně koupil a sám jistě nejlépe ví, jak jej zatraktivnit.

Tady ale může nastat problém. Památkový objekt je dle naší legislativy chráněn jako celek – tedy do posledního detailu. Bude tedy velmi záležet na benevolenci památkářů a jejich dobré vůli, aby se s vlastníkem dokázali dohodnout na rozumném kompromisu. Tady je funkce – tedy obchodní dům – samozřejmě komplikací. Sakrální prostor, divadlo nebo obytná stavba také podléhá určité modernizaci, ale míra adaptací je u památky vždy snížena na nezbytné minimum. Kdybychom domysleli celou věc ad absurdum, mohl by být vznesen požadavek, aby se v Tesku (Máji) prodávalo stejně jako v době jeho dokončení. Mohl by tak vzniknout zajímavý skanzen, ale pochybuji, že by to v současném vlastníkovi vyvolalo nadšení.

Hodně se také diskutuje o samotném faktu, zda je správné, aby tak „mladé“ stavby získávaly památkový statut. Upozorňuji, že nejde zdaleka o první případ a nemám na mysli jen ochranu dnes už kultovního vysílače a hotelu na Ještědu (mimochodem další stavbu z Hubáčkova atelieru). Pokud si vzpomínám, byl na seznam nemovitých památek navržen krátce po dokončení i palác ČKD na Můstku od manželů Jana a Aleny Šrámkových z počátku 80. let nebo jiná pražská stavba – Gehryho tzv. Tančící dům. Je jistě dobré, ponechat si pro hodnocení trochu delší časový odstup, ale nikde není řečeno, že výrazné stavby, které posunuly vývoj architektury, nemohou získat nominaci. Jen je třeba hledat cesty, jak pro tyto objekty najít takový režim, aby přežily bez ztráty charakteru i v případě, že se jejich funkce změní nebo bude přizpůsobena logickým nárokům na současný život. Zakonzervovat takovou památku se vším všudy ji totiž paradoxně může spolehlivě zahubit, protože se nenajde nikdo, kdo by ji chtěl za těchto podmínek provozovat.

Psáno pro Mf DNES

(snímky zde i v dnešní fotogalerii)

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998