Mám samozřejmě radost, kdykoli se podaří obnovit nějaký cenný interiér nebo prvek v našich městech. V poslední době se jen v Praze objevila řada znovuzrozených podniků pod původními názvy: kubistická kavárna Grand café Orient v Gočárově domě U Černé Matky Boží na Ovocném trhu, funkcionalistická Erhartova cukrárna arch. Evžena Rosenbega na Belkredce – pardon, ulici Milady Horákové v Holešovicích (viz zde), Paukertovo lahůdkářství na Národní třídě či naposledy Myšákova cukrárna ve Vodičkově ulici v domě s artdecovou fasádou, kterou navrhl pravděpodobně opět Josef Gočár.

Ve skutečnosti je ale každý z uvedených příkladů jiný, jak se pokusím ukázat. Existují totiž pět základních modelů obnovovaných podniků. Prvním je případ, kdy je prakticky vše původní zachováno a jen se opraví a vyčistí – jde tedy o proces restaurování. To je například případ tzv. Primátorského bytu arch. Františka Roitha ve stylu art déco. Ten se nachází v prostorách budovy Městské knihovny na Mariánském náměstí. Komunisté ho prakticky nepoužívali, protože tam na každém kroku narazíte na motivy připomínající první republiku. Ale naštěstí ho nezničili: stačilo jen odemknout a interiér opravit.

Další případ je restaurování v kombinaci s rekonstrukcí: řada prvků je originálních, ale jiné už se nedochovaly a je třeba vyrobit přesné kopie. Protože máme k dispozici fotografickou a plánovou dokumentaci, není to problém, navíc lze vycházet i z toho, co již existuje. To je třeba případ interiérů Obecního domu nebo loni znovuotevřené Erhartovy cukrárny na Letné, či rekonstruované kavárny Slavie na Národní třídě.

Třetí kategorii tvoří kompletní rekonstrukce. Tak byla obnovena po nějakých sedmdesáti letech kubistická kavárna v prvním patře domu U Černé Matky Boží. Nic z původního zařízení se nedochovalo, ale byly k dispozici kvalitní skleněné negativy a plány z Gočárovy pozůstalosti. Navíc existují – zejména v Uměleckoprůmyslovém muzeu, ale i u soukromých sběratelů – obdobné prvky: nábytek, lampy, broušená zrcadla, tapety. Problém byl jen s barevným řešením, protože všechny dobové fotografie byly černobílé. Interiér kavárny tedy není autentický – je to jen kvalitní kopie.

Konečně zbývá poslední skupina. Tam se vychází jen z částečně dochované dokumentace, jde zpravidla o amatérské snímky a ty nejsou přesné a zachycují jen celky. Často z nich není patrné, jaké byly původní materiály. Při obnově jde tedy do značné míry o improvizaci a výsledným efektem je jen přibližná obnova. Tady už nehovoříme o kopiích, ale spíše o replikách, tedy napodobeninách různých prvků. To je případ Myšákovy cukrárny ve Vodičově ulici. Časem budou možná nalezeny další dokumenty a některé prvky bude možno ještě doplnit nebo nahradit přesnějšími výrobky.

A další nedávno rehabilitovaný podnik – Paukertovo lahůdkářství na Národní třídě? To nepatří do žádné z výše uvedených skupin. Jde o novodobý interiér, který snad vychází z původního členění známého podniku – do ulice orientovaný obchod, za ním možnost posezení nad chlebíčky a kávou. O nějaké původní atmosféře se však v tomto případě nedá hovořit.

Každá z uvedených kategorií má samozřejmě plné právo na existenci, ale nejcennější je samozřejmě ta, co se nejvíc blíží originálu. Jsou ještě nějaké další šance obnovit lesk původních pražských legendárních podniků? Bezesporu ano. V hotelu Juliš na Václavském náměstí bývala slavná funkcionalistická kavárna architekta Pavla Janáka. Interiér se dochoval, chybí jen původní nábytek. Ten byl ale celkem jednoduchý a neměl by být problém vyrobit kopie. Atmosféru přelomu 50. a 60. let by zase jistě skvěle revokovala obnovená restaurace Praha EXPO ´58 v Letenských sadech…

Pražský deník, 8. 12. 2008

Erhartova cukrárna obrázky zde

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998