V Praze na Letné stojí jeden zvláštní dům. Na první pohled asi procházejícího nezaujme – omšelý pětipatrový činžák se zčernalou fasádou a pravidelným rastrem oken, nad parterem podlouhlý balkon. Nejvyšší patro je z neomítaných cihel. Ale přesto je to v mnohém směru revoluční stavba spojená s osudy několika významných osobností české kulturní a podnikatelské scény meziválečné éry. Já mám k té stavbě navíc citový vztah – v malém podkrovním bytě jsem se narodil a prožil dětství, dospívání a pak i první rok manželství. O to víc mne mrzí jeho současný neutěšený stav – zaprášená okna dokládají, že tady už se léta nebydlí…

V roce 1922 - tedy v období hledání nových cest po éře secese, kubismu a tehdy vrcholícího národního dekorativismu – si parcelu v klidné bubenečské ulici kousek od Stromovky vyhlédl bonvivánský pražský stavitel František Strnad. Přál si, aby jeho činžák vzbudil pozornost, a proto vypsal na projekt dokonce malou soutěž. Vybral si návrh jednoho z nejosobitějších architektů té doby Kamila Roškota (1886-1945). Ten studoval postupně několik škol – pražskou německou techniku, malířství u Maxe Švabinského na AVU a nakonec ještě školu Jana Kotěry tamtéž. Nadaný projektant, výtvarník (a také pověstný milovník pražských kaváren), který pak ve 30. letech vytvoří dvě díla, jež vstoupí do dějin moderní evropské architektury: divadlo v Ústí nad Orlicí a hrobku českých králů v kryptě katedrály sv. Víta, navrhl Strnadovi na tehdejší dobu pozoruhodný dům. Průčelí z modrošedého umělého kamene bylo bez jakýchkoli dekorací, což bylo v té době nezvyklé. Velkoryse byl řešen vstup s vestibulem, v němž autor umístil plastiku Zedníka svého přítele Otto Gutfreunda. Širokým schodištěm se vystupovalo do zvýšeného přízemí. V patrech pak byl umístěn vždy jeden luxusní byt. Dům měl na tehdejší dobu moderní vybavení – výtah s mahagonovou kabinou, moderní kuchyně se shozem na odpadky, ústřední topení…

Nová stavba se zalíbila tehdy již proslulému architektu Josefu Gočárovi (Orientace, 2. 1. 2010), který se do ní rovněž nastěhoval. Domnívám se, že bezozdobná fasáda Roškotova domu byla jedním z důvodů, proč se Gočár v této době odklonil od dekorativního stylu (Legiobanka a Brněnská banka v Praze, dřevěné domky kbelského letiště, továrna UP závodů v Třebíči, provizorní pavilon Mánesa ad.) a přešel k moderní architektuře. I on přispěl k výzdobě letenské stavby - navrhl postkubistické lampy na schodiště. Na výzdobě letenského činžáku spolupracoval rovněž profesor František Kysela a další umělci.

Letenský činžák pak získala významná pražská podnikatelská rodina Barthů, která oslovila dalšího známého architekta Ladislava Machoně (1888-1973), aby provedl určité úpravy. Machoň především propojil dvě dolní patra vnitřním schodištěm a do ulice prorazil obrovské okno na místě tří starších oken. Přistavěl také dvorní křídlo s prostornou společenskou síní, kde je velká vitráž Aloise Bílka. Na sál navazuje skleník zimní zahrady s bazénem. Ten interiér jsem důvěrně znal, protože v něm byla od padesátých let, kdy byl dům zestátněn (Barthovi emigrovali již před válkou do Jižní Ameriky) mateřská škola, kterou jsem navštěvoval. Velká část vnitřního zařízení, včetně původního vybavení kuchyně, se ale zachovala. Kuriozitou je i klenutý sklepní prostor, vymalovaný Kyselou, kde bývala proslulá soukromá vinárna. Sem prý chodíval za první republiky na bujaré večírky i Jan Masaryk.

Já pamatuju dům už postupně chátrající – zmizely běhouny na schodišti, starý výtah byl nahrazen ošklivým, typizovaným, Gočárovy lampy na schodišti a ve vestibulu nechala domovní správa odstranit. Předzahrádku do ulice nahradila betonová plocha s věčnou hromadou koksu. I ten Gutfreundův Zedník dostal co proto – přišel o nos… Přesto se tu bydlelo hezky. Táta byl sochař a měl malý atelier v pomocném skleníku na dvoře, to bylo eldorádo mých dětských her. Do našeho podkrovního bytu (kdysi to byl atelier Gočárova syna Jiřího) sice zatékalo, ale bylo to romantické bydlení s výhledem do parku. V domě také bydlela poněkud záhadná původní obyvatelka – stařičká hraběnka Ledenová, která měla pro sebe k dispozici pětipokojové apartmá. Později se tam přistěhoval známý varhaník prof. Jiří Reinberger, jehož syn měl hromady skvělých rockových desek…

To vše je dávná minulost. Po roce 1989 byl dům vrácen potomkům původního majitele. Ti ho prodali a současný vlastník ho chtěl přestavět na hotel (skutečně hloupý nápad – představa, jak se velké byty dělí na hotelové pokoje a vestavují se tam koupelny, je šílená). Naštěstí je nyní v době hospodářské krize stavba dalších hotelů v Praze riskantní, a tak k této adaptaci nedošlo. Léta se však neděje nic, nájemníci jsou už dávno pryč, odešla i školka, a tak je památkově chráněný dům čp. 587/XIX mrtvý. Snad ho jednou potká lepší osud. Já si vždycky představoval, že by tam byly krásné byty a dole kavárna Roškot – ano za tím velikánským oknem do Čechovy ulice, v té části Letné, které se říkávalo Pražský Montmartre, protože skoro v každém domě byl nějaký ateliér…

LN, 17. 4. 2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998