Pod poetickým jménem se skrývá poněkud nepoeticky zchátralý tovární areál v Kamenickém Šenově. V secesní fabrice se kdysi vyráběly a do celého světa vyvážely křišťálové lustry, které pak zdobily např. palác tureckého sultána, operu v Miláně nebo v Sydney nebo sály Německého (dnes Slovanského) domu v Praze.

Eliáška - 60. výročí firmy

Kamenický Šenov je městečko v Libereckém kraji, které se nachází mezi Novým Borem a Českou Kamenicí. Bylo založeno pravděpodobně Lužickými Srby a první zmínky o něm sahají do poloviny čtrnáctého století. O tři sta let později koupil šenovské panství Radoslav Kinský z Vchynic a právě v této době se zde začíná vyrábět a opracovávat sklo. V roce 1856 vzniká v Kamenickém Šenově (německy Steinschönau) sklářská škola, která zde sídlí dosud. O třicet let později je založenasklářská huť.

Mezi významnými osobnostmi městečka – v té době převážně s německy hovořícími obyvateli – patřili i Kreybichové a Palmeové. Ti stáli u počátků výroby a exportu sklářských produktů. Josef Palme pak zahájil výrobu lustrů se skleněnými ověsky, které s úspěchem pronikly do celého světa. Jeho potomek Elias Palme (1827-1873) ve městě založil v roce 1849 novou továrnu na výrobu lustrů. Ta byla po roce 1905 doplněna o další objekt stavitelem Richterem s průčelím v secesním stylu podle návrhu neznámého architekta. Teoreticky by jím mohl být Kotěrův žák Leo Kammel – šenovský rodák a později slavný vídeňský projektant, který se do Palmeho rodiny přiženil. V Kamenickém Šenově mimochodem později projektoval objekt kina. Mohutná administrativní budova Eliášky vévodí Kamenickému Šenovu dodnes, byť poněkud skrytá za novou zástavbou. Ovšem pohled na ni je zcela jiný, než jak nám ukazují dobové fotografie. Dům i celá továrna jsou v bídném stavu, omítka se štukovými dekoracemi je z velké části opadaná, okna rozbitá, střecha těžce poškozená. Kdysi hrdá dominanta se tak stala smutným svědkem úpadku – a to navzdory tomu, že je kulturní památkou. Poslední majitel továrny Harry Palme zažil jak slavnou éru, tak i poválečné znárodnění. Většina obyvatel města byla vyhnána a on sám musel zůstat a předávat své vědomosti novým zaměstnancům. Než se mohl vypravit za svou rodinou, která přesídlila do Saska, v roce 1955 zemřel. Sklářská výroba zde skončila v polovině sedmdesátých let, poté zde bylo jen skladiště. Areál má dnes svého majitele, ale ten zjevně nemá prostředky na jeho obnovu. Ovšem, vzkřísit zašlou slávu sklářské výroby je těžké, ale ve městě je dnes známé muzeum skla a další objekt, který by byl určen expozici slavných křišťálových lustrů, by jistě přišel vhod.

Eliáška dnes

Rekonstrukce by byla nákladná, ale dala by se provádět postupně po etapách. Již se objevili potenciální sponzoři doma i v zahraničí, jimž se nápad líbí. Přispěl by zřejmě i Liberecký kraj, čeká se však na stanovisko obce, která by musela od současného majitele zchátralou továrnu odkoupit. Především však vznikla iniciativa, která se pokouší dát příznivce opravy areálu dohromady. U jejího zrodu stojí mladá architektka Tereza Šváchová, která pro svůj záměr získala také podporu Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a společnosti Light&Glass. Sama je také autorkou oceněného školního projektu na revitalizaci Eliášky. Její představa počítá se zřízením muzea se stálou expozicí historických i soudobých svítidel, archivem, knihovnou, badatelnou, ale také restaurací, kavárnou a byty pro badatele. Ráda by směřovala slavnostní otevření k roku 2024, kdy uplyne tři sta let od začátku sklářské výroby v Kamenickém Šenově.

Na Den architektury dne 1. října se v Eliášce sešlo několik desítek příznivců záchrany této stavby. Snad se tedy záměr podaří naplnit. Pro město by to mohlo být vítanou atrakcí a cenné by to bylo i pro badatele z různých zemí. Navíc téma je pro Česko více než aktuální, neboť naše sklo má stále ve světě výborný zvuk a lustry se u nás dál vyrábějí, byť už jinde. To samozřejmě přímo vybízí k domněnce, že na záchraně Eliášky by se mohli podílet i další úspěšní výrobci. Myslím, že by bylo vhodné dostat továrnu také do seznamu ohrožených památek World Monument Fundu. Tato organizace připravuje každý rok jejich soupis a publikuje ho ve svém katalogu. Jeho prostřednictvím pak oslovuje potenciální sponzory po celém světě – od bohatýchsoukromých donátorů až po různé mezinárodní koncerny. Ti pak mohou významně přispět k záchraně těchto staveb. Secesních památek není zase ve světě mnoho a tak si myslím, že by Eliáška tímto způsobem nějakého sponzora najít mohla. Čas ale neúprosně běží…

LN 14. 10. 2017
Foto Filip Švácha a archív bratrů Brzkových

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998