Po více než dvaceti letech měli nyní lidé příležitost nahlédnout do prostoru pod někdejším Stalinovým pomníkem na hraně Letenských sadů v Praze-Holešovicích (od 1. do 15. května). Je to depresívní místo, dočasně přisvětlené několika reflektory. Moc tam toho k vidění není: mohutné železobetonové sloupy podpírající strop, základ pomníku a hromada zbytků žulových kvádrů i betonové výztuže…

Kdysi mělo být v těchto místech mauzoleum, ale k jeho zřízení nikdy nedošlo. Pak se tu skladovaly brambory. Já se dostal poprvé dovnitř někdy na jaře v roce 1990. Nejdříve jsme se tenkrát vrhli na trosky pomníku, zda tam nezbylo něco rozeznatelného ze sochy, pak jsme s baterkami propátrávali halu, jestli nenajdeme legendární tajnou chodbu na Hrad nebo k ministerstvu vnitra, ale nic takového tam není. Tehdy mne napadlo, že by nebylo marné do tohoto temného místa postavit desítky odstraňovaných politických pomníků – symbolů totality – a vytvořit z nich jakési lapidárium, ovšem bez nějakých dalších úprav (viz můj článek Co se Stalinem? v Technickém magazínu 8/1990). Dodnes si myslím, že to nebyla špatná myšlenka a že pohybem mezi těmi desítkami podmračených Gottwaldů, Leninů, Stalinů, Fučíků a různých milicionářů by absurdita této neblahé éry vynikla více, než v jakýchkoli nově aranžovaných muzeích. Pak tam sídlilo nějakou dobu pirátské rádio a někdy v polovině let devadesátých jsem tam zažil mrazivé okamžiky při produkci diplomové práce jedné studentky sochařky Magdy Jetelové: příchozí zůstali pár minut v absolutní tmě a z obrovských reproduktorů slyšeli jen zvuky – různé formy potlesku davů od ztišeného až po mohutné ovace diktátorovi. Bylo to velmi působivé!

Monumentální sousoší na Letné je opředeno mnoha legendami. Nápad postavit v ose Čechova mostu monument nebyl mimochodem první. Již v soutěžích na bránu tzv. Letenského průkopu – alternativně tunelu – se objevily podobné myšlenky. Tak v soutěži z let 1908/9 situoval na to místo pomník zakladatelů sokola Fügnera a Tyrše mladý architekt Pavel Janák, vítěz této soutěže Antonín Engel (tehdy ještě student Otto Wagnera na vídeňské umělecké akademii) zase uvažoval o obří soše kněžny Libuše. Pravda, ta neměla stát až nahoře, ale opírala se o letenský svah nad portálem proponovaného tunelu. Později se spíše přemýšlelo o stavbě budovy – třeba v jedné variantě o Moderní galerii, v roce 1946 ještě o parlamentu. Soutěž na Stalina byla s velkou pompou vyhlášena v roce 1949 a jejím překvapivým vítězem se stal Myslbekův a Štursův žák, sochař Otakar Švec (1892-1955) a dvojice architektů Jiří a Vlasta Štursovi. Výběr byl ale logický: většina navrhovatelů umístila na hranu Letné jedinou postavu. Ta by ale ve skutečnosti musela být vysoká desítky metrů, aby z dálkových pohledů neztratila svou monumentalitu. Švec byl dobrý sochař a problému se vyhnul prostě tím, že generalissima obklopil skupinou postav, které tvořily celý masiv – onu "frontu na maso". Bylo to však pro něj Pyrrhovo vítězství a nedočkal se ani ovací ze strany režimu. Na to byl příliš spojen s první republikou, kdy mimo jiné navrhl spolu s Bedřichem Feuersteinem pomník svého jmenovce, hrdiny první světové války a legionáře plukovníka J. J. Švece na pražský Pohořelec (později odstraněný nacisty). A také s avantgardou – stačí připomenout jeho dynamickou plastiku motocyklisty u Gočárova čs. pavilonu na Světové výstavě dekorativních umění v Paříži 1925 (plastika bývá nazývána dost nepochopitelně Sluneční paprsek, ale to je jen otrocký překlad slova Sunbeam – což byla známá britská značka motocyklů a aut; mimochodem, sám Švec byl motocyklovým závodníkem). Švec se nakonec odhalení Stalinova pomníku nedožil, těsně předtím spáchal sebevraždu. Spoluautor díla a Švecův přítel Jiří Štursa, synovec známého sochaře Jana Štursy a profesor ČVUT, mne kdysi přesvědčoval, že hlavním důvodem byla smrt Švecovy manželky, kdo ví…

Ještě víc peněz než samotný monument, složený z obřích kvádrů z liberecké žuly, stály úpravy Letenské pláně, zpevnění svahu nad Vltavou a vytvoření monumentálního schodiště od Čechova mostu. Gigantické dílo je pak i inženýrským oříškem. Aby to vše drželo pohromadě, bylo potřeba vybudovat jádro pomníku z armovaného betonu a kvádry (jen hlava vážila 40 tun!) pak fixovat do betonu, který jádro obalil. Gigantičnost možná víc než samotné rozměry (výška plastiky přes 15 metrů) vystihuje fakt, že knoflík na vůdcově saku měl v průměru 60 centimetrů. Paradoxem samozřejmě je, že když bylo monstrum konečně v roce 1955 odhaleno, diktátor byl již po smrti a ve své zemi kritizován pro kult osobnosti, a tak měli soudruzi několik let k přemýšlení, jak se pomníku zase zbavit. Já ho z dětství ještě pamatuji, i ohně, které o různých výročích plály z bronzových mís po stranách. Na podzim roku 1962 pak byl postupně odstřelen, rozebrán, část kvádrů odvezena do karlínského přístavu a zbytek suti prostě buldozery zahrnut do podzemních prostor, kde je dosud. Mimochodem, pýcha předchází pád nejen v případě tohoto díla. Právě teď mizí podobným způsobem další naddimenzovaná stavba z komunistické éry – hotel pro papaláše na dejvické Hanspaulce, jehož přestavba na funkční ubytovací zařízení by byla nákladnější než zbourání.

Nicméně místo nahoře na Letné díky své exponované poloze a krásné vyhlídce na panoráma Prahy stále fascinuje, jak o tom ostatně svědčí různé dočasné instalace. V listopadu 1989 tam studenti postavili symbolický Zvon svobody, od roku 1991 se na podstavci pomníku poněkud těžkopádně komíhá metronom, dílo nedávno zesnulého sochaře Vratislava Karla Nováka. To není špatné, byť by si asi zasloužilo nějakou modernizaci technologie, neboť jeho provoz je nákladný. A dál? Místo různých muzeí, mořských akvárií a obřích památníků by snad stálo za to umístit nahoru jednoduchou vyhlídkovou kavárnu. Ani to není nová myšlenka, počítalo se s ní už v šedesátých letech.

LN 10. 5. 2014
Foto & klip Jiří Wagner, archív autora

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998