Dnes naposledy o naší cestě s kanceláří JL Tourist po moderní architektuře Hradce Králové a Pardubic (minulý díl zde). Z Hradce jsme tedy stylově odjeli vlakem do Pardubic. I tam je parádní nádraží, byť opět poněkud omšelé. Těsně po válce ho ve funkcionalistickém stylu navrhli architekti Karel Řepa, Karel Kalvoda a Josef Danda. Má tmavočervený keramický plášť a výškovou budovu hotelu; uvnitř je skutečně pěkná hala s nefunkčními ochozy, ale řadou ještě původních detailů včetně mozaiky s hodinami.

Pardubice - nádraží

Pardubice

Odtamtud jsme busem odjeli k pověstnému pardubickému krematoriu – tedy „perníkové chalupě“ Pavla Janáka z roku 1922-1924, což je kuriózní ukázka stylu, kterému říkáme národní dekorativismus. Jak známo, natáčel se tam horor dle Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. Tenkrát to ale bylo ještě dost omšelé.

Janák - Krematoř

Žertová - Prior

Pak do centra, kde jsme nejdřív viděli červenou kostku ze 70. let – tedy budovu bývalého Prioru architektky Růženy Žertové, která mne vždy fascinovala – v době banální totáčové architektury to bylo svěží dílko, určitě lepší, než je předimenzované nové nákupní centrum hned vedle. Prošli jsme pak nově budovanou pěší zónu – tedy třídu Míru. Tam jsou zajímavé domy od Karla Řepy – Plečnikova žáka, který v Pardubicích vytvořil řadu významných děl, také Machoňova pošta nebo pěkné secesní Kohoutkovy domy s keramickými detaily. Ale především palác Passage z poloviny 20. let s motivem art deco keramických okenních šambrán, inspirovaných renesančními domy na starém náměstí, a taky průčelím zdobeném plastikami Karla Dvořáka. Architekt Machoň vedl domem krásnou pasáž, nedávno rekonstruovanou. Oživuje ji obnovená freska malíře A. V. Hrsky s půvabnými sportovními motivy.

Machň - palác Passage

Machoňova pasáž

Pak vrchol naší pardubické anabáze – prohlídka Balšánkova divadla J. K. Tyla na náměstí, což je krásná secesní architektura z roku 1907. Divadlo jsme doslova prolezli s panem ředitelem a architektem Miroslavem Řepou (synem Karla Ř. a mj. spoluautorem slavného čs. pavilonu na EXPO v Montrealu 1967), autorem rekonstrukce, což byl zážitek a kdo nestárnoucího pana architekta zná, ví proč.

Řepa - vila

Balšánek-divadlo

Pak jsme si prohlédli dvě nedaleké vily jeho otce z poloviny 20. let a navštívili samozřejmě další úžasnou stavbu města – Winternitzovy mlýny od Gočára. Ty na své využití stále čekají. Za vedra jsme se vrátili do centra, kde ještě zbývalo prohlédnout si Gočárovu neoklasicistní Anglobanku, Roithovu pozdně secesní spořitelnu a Gočárův konstruktivistický hotel Grand, Řepovo býv. Průmyslové muzeum, Machoňovy paláce škol a úřadů… Co mne v Pardubicích vadí, je nešťastný automobilový průtah centrem. Kéž by se podařilo dostat auta v této partii města – tedy na náměstí Republiky - pod zem.

Tím skončilo naše letošní putování. A za rok? Možná Náchodsko a (dnes) polská Vratislav…

Foto autor a Marcela Bendáková