V prvním dílu našeho nového seriálu věnovaného architektonickým stylům první republiky jsme si představili art deco neboli národní dekorativismus - jakousi módní vlnu první poloviny třetí dekády minulého století (viz zde). Dnes se zaměříme na styl, kterému se říká moderní klasicismus.

Josip Plečnik - pavilon Bellevue, Pražský hrad

Zhruba v polovině dvacátých let se česká architektura rozdělila na dvě hlavní větve. Jednu představovaly avantgardní styly purismus, konstruktivismus a funkcionalismus, tu druhou pak moderní klasicismus. Ne každý architekt byl totiž příznivcem nejnovějších výbojů a ne každý investor chtěl mít stavbu z betonu, oceli a skla. Představiteli moderního klasicismu neboli neoklasicismu byli logicky především projektanti střední a starší generace, často někdejší žáci vídeňské umělecké akademie, ale také konzervativnější absolventi pražské nebo brněnské techniky či někteří Kotěrovi a Plečnikovi studenti z AVU či UMPRUM. Moderní klasicismus byl prostě stálou alternativou ke střídajícím se stylům. I ten se samozřejmě vyvíjel a měl různé podoby. Jaké byly jeho charakteristické znaky? Jeho reprezentanti byli přesvědčeni, že správný dům má být zakončen výraznou korunní římsou. Sokl jejich staveb bývá často bosován – tvoří ho tedy více nebo méně hrubě opracované kameny. Na hlavním průčelí bývá často tzv. vysoký řád, tvořený sloupy, polosloupy nebo pilastry na celou výšku budovy. Vstup bývá monumentální a je řešen na hlavní osu, často je zvýrazněn portikem a schodištěm. Okenní formáty jsou klasické, tedy žádné průběžné pásy, jak je známe z funkcionalismu. Konstrukce staveb bývá sice z moderních materiálů – zejména z železobetonu, ale maskuje ji kamenný nebo je z umělého kamene. Dům je ukončen tradiční střechou, zpravidla valbovou. Kámen se pak objevuje v podobě obkladů i ve vstupních partiích nebo vnitřních schodištích. Běžnou součástí neoklasicistní architektury se stává i sochařská dekorace, vitráže, reliéfy, ozdobná zábradlí apod. Výhodou takových staveb většinou je, že v dané lokalitě nepůsobí kontrastně, lépe se snášejí se staršími budovami ve svém okolí, i když mají často monumentální měřítko. Avantgardisté v tom ovšem nic pozitivního neviděli, takové stavění jim přišlo příliš usedlé a konzervativní.

Josef Sakař - Filosofická fakulta UK

Naopak po takové architektuře toužili zejména majitelé peněžních ústavů. Kdysi autorovi tohoto textu vyprávěl jeden funkcionalista, jak jako student techniky nakreslil bankovní palác ze skla a betonu. Představitel klasicismu profesor Antonín Engel se zhrozil: „Pane kolego, a vy si myslíte, že do takové budovy si půjdou třeba lidé z venkova uložit své úspory? Oni přece musí mít pocit, že jejich peníze jsou v bance v bezpečí. Jistě dají přednost kamennému paláci a budou tam chtít vstoupit monumentálním portálem, nikoli někde ze strany, jak navrhujete“ (avantgardisté symetrii zavrhovali). Na tom jistě něco je. Rovněž konzervativní stavebníci jako různé úřady, radnice nebo ministerstva preferovali reprezentativní stavby ve stylu moderního klasicismu.

Jan Kotěra - Právnická fakulta UK

K představitelům neoklasicismu patřili u nás především někdejší vídeňští žáci Otta Wagnera. Nejznámější z nich byl po Kotěrově smrti Slovinec Jože Plečnik. Jeho tvorba ovšem není ani trochu suchopárná. Platí to jak pro jeho nadčasové úpravy areálu Pražského hradu, tak i pro vinohradský chrám Nejsvětějšího Srdce Páně. Ani on se nebránil užití moderních konstrukcí, ale nechtěl je vystavovat na odiv, ač mu to bylo někdy avantgardisty vyčítáno. Inspirací mu byla architektura středomořské oblasti, jednotlivé motivy převzaté z antického Řecka a Říma a dalších lokalit však dovedl tvůrčím způsobem adaptovat. Skvěle využíval i nejrůznější materiály, ať už jde o kámen, kov nebo režné zdivo.

Antonín Engel - ČVUT, Dejvice

Jeho mladší kolegové, zejména trojice František Roith, Bohumil Hübschmann a Antonín Engel, byli pak tvůrci řady prvorepublikových paláců peněžních ústavů, soudů nebo ministerských komplexů. V Praze patří k nejpůsobivějším areál ministerských budov pod Emauzy, kde Hübschmann nechal vyniknout i panoráma gotického kostela, jemuž tvoří budovy důstojný rámec. Princip kontextuality platí i pro Roithovy budovy ministerstev v historickém jádru Prahy: ministerstva financí v Letenské ulici nebo Městské knihovny na náměstí Mariánském, a konečně i pro jeho bankovní ústavy v ulici Na Příkopě či na Václavském náměstí (dnešní ČNB, resp. Komerční banka). Nejvýraznějším Engelovým počinem byla velkorysá regulace tzv. Nových Dejvic s Vítězným náměstím. Kotěrův a Ohmannův žák Jaroslav Rössler byl autorem holešovické budovy Úrazové pojišťovny nebo burzovního paláce (ten byl později včleněn do komplexu Federálního shromáždění). Bedřich Bendelmayer byl tvůrcem justičního paláce na Pankráci. Moderní klasicismus najdeme zastoupen ve všech větších městech. V Brně je to třeba Právnická fakulta od Aloise Dryáka, jinde třeba četné sokolovny wagneriána Františka Krásného. Věčný souboj dvou dominantních prvorepublikových stylů – avantgardního funkcionalismu a konzervativního neoklasicismu – neměl nakonec jasného vítěze.

LN, 22. 9. 2018

Foto Pavel Hroch a autor